Asentra 50

Ahoj Mončo,naliji Ti čistého vína, věz,že to dělám pro Tvé dobro.Brát AD není žádná ostuda,je to prostě léčba normální nemoci,jakou trpí spousta lidí,jen to na nich na první pohled není vidět.Je fakt,že se může stát,že ze začátku léčby,se mohou stavy ještě o něco zhoršit,ale není to pravidlem.Tělo si musí na novou situaci zvyknout a proto se léčbě někdy brání.Neměj z toho hrůzu,je to sice velice nepříjemné,ale dá se to zvládnout.Navíc není nikde napsáno,že zrovna u Tebe se to zhoršení projeví,je to velice individuální záležitost,protože léky působí na každého z nás jinak.Každopádně se léčbě nebraň,protože sama se z těchto stavů nedostaneš.Kdybys třeba léčbu samovolně přerušila,bylo by to pro Tebe velmi nebezpečné,stavy by se Ti zanedlouho vrátily a to ještě v mnohem větší míře.Každému,kdo začíná s AD radím,aby o svých stavech mluvil se svými blízkými,aby jim vysvětlil,co prožívá a aby od nich žádal pochopení a toleranci.Léčení depresí je velmi zdlouhavá záležitost,musíš být velmi trpělivá a silná,zlepšení přichází pomalu a ne dříve,než za 4 - 8 týdnů po zahájení léčení.Je to období hledání sama sebe,člověk se za ty dva měsíce,než léky začnou zabírat musí naučit s nemocí žít,musí vypozorovat,jak se má v krizových situacích zachovat,aby je alespoň trochu ulehčil a Tvé okolí by se mnělo přizpůsobit Tvým potížím.Máš - li malé miminko,jistě Ti zabere spoustu času,ale zkus si najít čas i sama na sebe,trochu se odreagovat při něčem,co máš ráda,co Tě dříve bavilo a naplňovalo,pomůže Ti to nemyslet jen na svoje potíže.Je to těžké,protože člověk to stále nosí v hlavě a ne a ne to z ní dostat,ale to je právě princip této nemoci - totiž že je v hlavě něco zakódováno a teprve postupem času se díky AD začnou uvolňovat látky,které tento blok pomaloučku eliminují.Jednoduše řečeno,člověk se musí v této situace pustit do boje,zatnout zuby a nevzdávat to a to ani v případě,že se stavy budou během léčení vracet.Záludnost téhle nemoci je v recidivě,často se člověk cítí relativně dobře,ale pak přijde moment,kdy se stav jakoby zhorší.To je úplně běžná věc a o to víc je třeba se zatvrdit a bojovat.Vůbec to není lehké,je to těžká řehole,se spoustou odříkání,otázek,bezesných nocí.Ale ten pocit,kdy se člověku začne ulevovat,opravdu stojí za to.Taky není nikde napsáno,že Tobě zaberou léky až za ty dva měsíce,může to být mnohem dříve,i to je věc individuální.Každopádně pokud by se stalo,že po těch osmi týdnech nepocítíš zlepšení,je to třeba konzultovat s lékařem a zkusit jiná AD.Ještě jednu věc bych Ti chtěl poradit,myslím,že by bylo vhodné,kdyby ses objednala k odbornému lékaři.Nemusíš se toho bát,ber to jako normální nemoc,není ostuda navštěvovat psychiatra.On Ti každopádně pomůže víc,než obvodní lékařka(čímž nechci snižovat kvality obvodních lékařů).Nesoustředěnost,napětí a pocit prázdnoty je u začínajících depresí průvodním jevem a myšlenky,které máš ohledně svého miminka,z toho pramení.Máš strach,aby ses o něj dobře postarala a není - li Ti dobře,Tvé obavy se zvyšují.Netrap se tím,není to projev toho,že bys své dítě nemilovala,je to Tvoje vlastní podvědomá sebeobrana.Tvá mysl se brání tomu,co prožívá Tvé tělo a všechno se to míchá dohromady.Proto je třeba se vší vážností zahájit léčení a to bez ohledu na to,zda se přechodně Tvoje stavy zhorší,nebo ne.Co se týká poporodních stavů,to Ti zde jistě rády vysvětlí přítomné dámy.Přeji Ti,aby jsi se co nejdříve začala cítit lépe.Kdykoli budeš potřebovat,napiš,rádi Ti odepíšeme.František Pro Jitku a Kačku: Dámy,zdravím Vás.Doufám,že se cítíte dobře,zvláště u Jitky by mne zajímalo,jak její léčení pokračuje.Tak se brzo ozvěte.František.

Ahoj Kačko,nějak než jsem dopsal minulý příspěvek,jsi mne předběhla.....Já než to tady nadatluju,tak to trvá.....Jo,jo stáří se blíží....Jsem rád,že se cítíš docela dobře,ono na nás taky působí to zlepšené počasí,i když taková vedra,jaká byla koncem pracovního týdne,už snáším nějak hůř,než dříve.Taky se teď cítím docela dobře,v pátek mi pustili taťku domů z nemocnice,celkem obsojně chodí s pomocí berle,doma po bytě i bez ní.Moc toho sice ještě neujde,ale to časem,až nohy ještě zesílí zase zlepší.Teď mu ještě sháníme nějaké lázně,ale nejdřív si musí taky užít domova,byl čtvrt roku po špitálech.Tak jsem rád,že jsi se ozvala a že jsi celkem v pořádku.Moc Tě zdravím a zase brzo napiš.František.

ahojky Frantisku..no cidis, ja Te predbehla a v podstate totez Monce poradila:o))..jsme takovi dva psychologove a chceme pomahat druhym :o))...abych pravdu rekla, prozivam take zase po dlouhe dobe pekne obdobi, s barakem jsem se tak nejak uplne szila a jsem tady nadsena..ano, ta vedra hrozna, ale ted je dobre..my skoro denne grilujeme, uzivame si zahradky..je to tady takove dokonale, krasne..holka udelala minuly tyden anglictinu-jak ji kvuli ni poslali k maturite v zari..na toho kluka, co se s ni rozesel , pomalu ani nevzdechne,jsem rada..je krasna, tak je ted samy napadnik a uziva si to..chodi na kaficka, nechce nikoho na stalo zatim..mam z ni radost, dostala se do semifinale jedne miss..pokud na zacatku cervence postoupi do finale, leti na 14 dni na Floridu..stale je nekde na akcich, v Praze, takze se ji lepe zapomnelo na toho kluka..hlavni je samo, aby v zari maturitu zvladla, ale nemam strach, verim ji...to je super, ze je tvuj tatka doma..pomalu se da dohromady, uvidis!! muj tata je taky ted docela v pohode, pouze spatne chodi, ale to uz jine nebude..nastesti usoudil, ze to more, tedy spise cesta letadlem mohly ublizit a nikam jsme neleteli..jsem rada, mela jsem z toho trauma, fakt..ja to nechci zakriknout, ale fakt se ted citim dobre..tres me obcas minimalne prepadne, ale zmizi..neklid a vtirave myslenky taky v poho..no, ale nejasam, vzdyt vis!!! kazdopadne jsem moc rada za jakekoliv toto obdobi!! moc!!! mej se moc hezky !!!take me zajima Jita, snad se brzy ozve!!!! Papa

Mocinky vám děkuju, že jste mi napsali, jste zlatíčka! Já jsem byla přímo u psychiatričky, strašně dlouho jsem se odhodlávala tam jít, pořád jsem nějak čekala, že to přejde. Nakonec jsem si řekla, že prostě musím, už kvůli malému. Strašně jsem se na mateřskou těšila a teď tohle. Nejvíc mě mrzí, že se vůbec nemůžu radovat a ten můj malý brouček je tak spokojené usměvavé mimčo a já to s ním vůbec nemůžu sdílet. Tohle mě sráží doslova na kolena. A takové ty pocity nereálna, kdy přemýšlím, jestli já jsem já, to je šílené. Myslíte, že to patří k depresi nebo jsem se už opravdu zbláznila? Já bych se tak strašně chtěla radovat a užívat si malého, achjo. Máte pravdu, měla bych začít asi opravdu s lékama. Já nevím proč mám takový blok co se týká prášků. Vyzvedla jsem si je v lékárně a hned jsem si k nim pořídila saframyl (přírodní antidepresiva) a samozřejmě jsem začala jíst ten saframyl. Já jsem hrozná. Kačko a za jak dlouho se z toho ta tvoje známá dostala? Ještě jednou děkuju, že jste mě vzali mezi sebe! Já si nemám s kým o tomhle popovídat, manžel je celé dny, i víkendy v práci a mamka mi vždycky řekne, máš zdravého krásného kluka, tak se seber a dej se dohromady. Ona to nechápe, nikdy nic takového neměla. A přesně jak všichni píšete, kdo to nezažil nepochopí. Mějte se krásně a pěkný večer!

Moničko, ještě v rychlosti...myslím, že máš něco jiného, než ona..ona vůbec nevěděla, co dělá..co se stalo..bohužel ji museli odvézt do blázince..ty máš depresi, jako my..akorát máš do toho všeho malé miminko..tvé pocity se shodují s našimi..ano, je dobře mluvit se svým okolím o svých potížích, jak píše františek, ale málokdo to pochopí..ty musíš ta AD brát!!! neboj, časem se to zlepší!! měj zájem se léčit , musíš být silná kvůli malému a brzy se už radovat s ním!!! takže dej se do toho..přírodní antidepresiva už nejsou pro tak rozjetou nemoc..jsou k ničemu teď..buď silná a moc nad vším nepřemýšlej, ikdyž to se řekne, sama to znám, stejně na to myslíš, ja je ti blbě a nic Tě netěší... papa

Kačenko, máš naprostou pravdu, že to nejde, aby na to člověk nemyslel. Mě když je chvíli dobře, teda dobře, spíš trochu líp, tak si vždycky řeknu, že se na to vyprdnu, že se tomu postavím, až to přijde, no a pak bum prásk a jsem zase mimo a zoufalá. Třeba když jsem s malým venku a cáráme s holkama s kočárkama po venku, tak je mi líp, jsem celkem v pohodě, akorád ten pocit prázdnoty a taková ta vnitřní spokojenost, to mi chybí pořád, neustále. Nebo když jsem u našich, tak je mi taky líp, ale potom zase přijdu domů, začínám na to myslet a jsem zase tam kde jsem byla. Kačko a měla jsi to taky tak, že jsi nebyla schopná se na nic těšit a tak? K nám má třeba přijít návštěva a já si jen říkám, teď bych se těšila... To je strašné! A už je ti úplně fajn? pa pa zatím

Všechny Vás moc zdravím! Tak mám pro Vás opět novinky co se týká mého léčení.Byla jsem dneska za psychiatrem,protože včerejší večer je pro mě nezapomenutelný.Byla jsem tak vystresovaná,že se to nedá ani popsat!!!Zážitek do smrti a asi nebude poslední,to je to nejhorší.Jako každý den mi dcerka dělala masáž uplně uvolněná a v tom myšlenka,že mě nožema bodá do zad,ten strach-ale po vteřině jsem díky čtení věděla,která bije!!! OCD v plné kráse.V noci jsem nemohla usnout a když se mi to povedlo,vzbudily mě myšlenky s mým vnitřním hlasem,tak jsem už neusnula a těšila jsem se na ráno a pelášila k lékaři! No říkal,že jsem se s paniky dostala pomocí ZOLOFTU,ale nějak mi udajně rozjela OCD,tak mi změnil léčbu od zítřka na Cipralex,mám si vzít hned zítra půlku a za 2 dny hned celou,tak se bojím co bude,ani mi nevynechal čas od změny.Nejhorší je,ten vnitří hlas,který mám celý den,asi to nepochopíte,prostě normálně si člověk řekne třeba UTŘU STŮL-a já-UTŘI TEN STŮL a teprve potom ho utřu,no mazec,jsem s toho špatná!!! Přitom je mi tak dobře,až na tu hlavu,no to jsem nečekala,já ani nevím,jest-li jsem takhle přemýšlela i před léčbou,ale je to tak a a dělat s tím něco musím,tak zase od znova.Moji milí já končím a určitě se zase ozvu,jsem opravdu rozhozená,ale i přesto chci,aby jste věděli,že na Vás myslím,na všechny-držte se!!! Jitka

Ahojky Jito, jsi hodna, ze ses ozvala, ze vime, jak se citis..no, po pravde, toto neznam, nikdy jsem nemela, jak me nabadal vnitrni hlas, vubec nevim, co ti na to napsat..snad jen, ze vis, ze jsme tady pro tebe a bojuj, ty jsi statecna a sikovna! Monco, ano mela jsem to uplne, jako ty..v podstate jsem nemohla byt sama, pak jsem premyslela , dedukovala nemoci atd., jako ty...ano!! je tomu rok, co jsem zacala s AD a mela depresi a uzkosti..jsem skoro uplne v poho..ale pozor!! zamerne nerikam. ze uplne, protoze se mohou podobne stavy ,mensiho prubehu vratit,takze to nechci privolat .o)), ale nyni je mi fakt dobre..trvalo to vsak dlouho, Ad beru dal a brat zatim budu, dokud nebudu cely rok bez psych.potizi..pak zacnu snizovat a treba i vysadim, ale to je asi jeste za dlouho, protoze mi to fakt nestoji za to, aby se mi to vse vratilo!!! pis, ber AD!! neutapej se v myslenkach, zkus to, ale u tebe je take na nic, ze jsi porad sama, jak jsi psala, ze manzel stale pracuje...vim, je to tezke!! DEVCATA drzim moc palce!!!!budte statecne!!!

Dobré ráno všem! Kačko, to jsem ráda, že jsi v pohodě, to je k nezaplacení! Doufám, že budu taky někdy v pohodě jako dřív. Dnes jsem se probudila a bylo mi zase tak divně, připadala jsem si divně ve vlastním bytě, já nevím jak to popsat, mám někdy pocit, že jsem se úplně zbláznila. Já jsem se vždycky tak těšila na ráno, když se malý narodil. Strašně jsem se těšila, až ho ráno zase uvidím jak se protahuje v postýlce. A teď se každého rána jen bojím, achjoo. Dojím ten saframyl, když už jsem ho začala, je to na 14 dní. A pak začnu s léky. Máš pravdu, je to na houby, že jsem pořád sama. Možná až začně malý mluvit a lítat, tak bude líp. Jiťo, OCD měl můj kamarád. Ale mu se to zase projevovalo tak, že třeba odcházel z domu a desetkrát se vracel a kontroloval zámek, nebo jestli vypl varnou konvici a tak. Nebo pořád všechno všude počítal. Jinak byl úplně v pohodě. Jedl celkem dlouho AD, ale přestalo mu to. Tak uvidíš, že bude určitě zase dobře! Mějte se všichni a krásný den vám všem přeji!!!

Ahoj Mončo,jestli Ti mohu poradit,vypust ten saframyl již dnes a začni ihned s AD.Už Ti to psala i Kačka,tady je každý den důležitý.Saframyl Ti léčbu neusnadní.Ty se teď musíš začít léčit přirozenou cestou a každý den prodlevy Ti jen ubližuje.Mohlo by se Ti to v budoucnu šeredně vymstít.Věř mi,že pomocí přírodních přípravků,se Tvé stavy nijak rapidně nezlepší a Ty úplně zbytečně ztratíš 14 dnů.A až přijdou chvíle,kdy se Ti začne ulevovat,budeš si říkat:"Že já jsem nebrala ta AD hned,mohlo už mi být líp o mnoho dřív"Věř mi Mončo,já mám už s AD mnoho zkušenností.Pochopitelně,že volba je jen na Tobě,ale vzhledem k tomu,že máš mimčo,bych neváhal ani vteřinu.Mám trochu pocit,že se těch AD bojíš,že máš strach,že se Tvoje stavy zhorší.Já jsem Ti to přece vysvětloval,prostě se nedá nic dělat,sama to neustojíš,musíš se léčit a ten den kdy vezmeš prvně AD přijde tak,jako tak.Oddalovat to nemá smysl.Zkrátka musíš zatnout zuby a bojovat.Závěrem chci dodat,že nic z toho,co jsem napsal,nemyslím zle.Právě naopak,snažím se Ti pomoci.Držím Ti palce.Jitko,já taky nemám s OCD žádnou zkušennost.Věřím,že se to zase zlepší,jsi bojovnice.Já když jsem měnil AD,tak mi taky lékař nevynechal čas od změny.Ono se jedná o to,jaká AD se spolu kombinují,jde o vnitřní složení,o látky,které se snesou,anebo ne.Takže si myslím,že Ti to neublíží.Drž se,myslím na Tebe.František.

Všechny Vás moc zdravím a děkuji za podporu.Asi se z mých příspěvků za chvíli budete smát,ale všechno je zase uplně jinak,léčba psychiky je opravdu v uvozovkách legrace!!!Dnes ráno jsem stanula a bylo mi dobře,žádné napovídání mého Já nebylo,tak jsem přemýšlela o mé diagnoze o které jsem si přečetla v čem je záludná a to celé čtení mi stále víc a víc usvědčilo,že jsem nemocná v tomhle směru od 18 let a je mi 39)Vlastně jsem ráno pochopila,že léčba Zolofem zabírá a ubírá mi mé rituály!!!Já jsem vůbec do tohoto týdne,že mi něco může být a že to co dělám každý den je špatně!Normálně zdravý člověk na mě nic nepozná,jsem moc pracovitá a vše co dělám mě moc baví,jen v tom je problém,že je chyba,že to musí být pořád stejné-všechno stihnout a to vysiluje a ono se to projevilo,prostě puntičkářství,ale ve velké míře,jen jsem s tím celé roky neotravovala rodinu,tak nedocházelo ke konfliktům,třeba by se na to přišlo dřív.Jela jsem si svou cestičkou celý život a na víc vyjít všem vstříct,no to je ted už jedno!!!PROSTĚ JSEM SI TO DNES RÁNO VŠECHNO UVĚDOMILA.V 8 RÁNO jsem zavolala psych.a on mě vyslechl a chválil,jako blázen"))) že si to včera večer doma myslel a tím na co jsem přišla já ama,že je nejlepší co se mohlo stát a nechal mi dál ZOLOFT,tak jsem ráda a uvidím co se bude dít dál,jsem po včerejšku připravena čelit ne jen panice,která je zaléčená,ale i tady tomu čertovi,který poroučí bez mého přičinění:)) Už dnes v ttomto okamžiku moc dobře vím,že má léčba bude nadlouho,ne-li na pořád,protože to beru tak,že dlouhá léta jsem s tím bojovala a vůbec jsem něvěděla s čím.Vlastně až prášek mi ukázal cestu,když se mi do myšlenky dostal ten pohled,jak mě dcerka bodá...to se mi nikdy nestalo a stejně bych si myslela,že to byl sen! Ale první okamžik-zničující pocit.Jak se říká všechno zlé je pro něco dobré,aspon vím,co s tím je to opět práce nutkavých myšlenek,přehodnocení skutečností a pochopení sama sebe!!!To je základ.No snad to zůstane takhle a neobjeví se něco nového,lidé takto postižení,to mají strašně složité opravdu moc.Jsem za to poznání a za ty raní myšlenky tak ráda,že se to nedá ani popsat,já se snad léčím sama?:)))Ale jasně že vím,že není všem dnům konec a bojovat se musí dál a nejásat.Moc Vás všechny zdravm a snad bude lépe nejen mě ale i Vám všem.Mončo Tobě děkuji za podporu a začni se urychleně léčit,protože je opravdu velká škoda ztrácet dny k uspěchům a sama se toho nedočkáš i přes veškerou vůli!!!

Ahoj Františku. Moc děkuju, že mi tak pomáháš! Jsem strašně ráda, že vás všechny mám a můžu se vám svěřovat!!! Teda ty jsi měl být opravdu psycholog. Odhadl jsi mě naprosto přesně, že se těch ad bojím. Víš, já si pořád dokola říkám, že už mi snad nikdy nebude líp, že už nikdy nebudu zase normální a že mi ty léky nepomůžou. A co potom? Nebo stále myslím na to a mám strach, že už je budu muset jíst třeba celý život a tak. Já jsem hrozná. Už z toho jde asi poznat, že to se mnou opravdu není v pořádku :-). Františku a jak jsi to myslel, aby se mi to v budoucnu šeredně nevymstilo?

Ahoj Kačko, taky jsem moc ráda za tuto diskuzi..František je více, než psycholog.Naprosto tě chápu..jako bych četla o sobě..Ad jsem nechtěla brát,začala jsem taky s přírodními prostředky a přišla jsem o 6 týdnů!!!Prostě to příroda nezvládla a musela nastoupit chemie- díky, že je!!:-)Neboj se, až bude líp, budeš na to koukat jinýma očima, jak říká moje lékařka, plno lidí bere léky na tlak a taky to neřeší:-)Beru 750mg Argofanu, někdy je super, někdy horší, ale tak to prostě je...a pořád je to celkem nízká dávka,jak psala Kačka, Kačko,zdravím:-)Prostě se neboj.....a bude líp!!!!

Ahoj Mončo,že by se Ti to mohlo v budoucnu šeredně vymstít,jsem myslel tak,že by se pravděpodobně Tvoje stavy mohly tak zhoršit,že by jsi musela být hospitalizována v nemocnici.Neříkám,že by se to muselo zákonitě stát,ale ta možnost by byla velmi pravděpodobná.Člověk v začátcích neví,co se s ním děje a má tendence k samoléčbě a to je právě ta veliká chyba.Nikdo tuhle nemoc nezvládne sám a pokud ji neléčí,zhroutí se a skončí v nemocnici.Nechci Tě strašit,ale taková je realita.Ono to bez léčby jde totiž strašně rychle,deprese se prohlubují raketovým tempem.Takže - nebraň se tomu,neboj se,neublíží Ti to.Naopak,uvidíš,že se z toho dostaneš.Je to ale opravdu běh na dlouhou trať.Myslím,že nemusíš mít obavy z toho,že by jsi musela AD brát až do konce života,jsi mladá a Tvůj organismus se s tím určitě bude prát mnohem snáz a rychleji,než třeba u mne.Mne už to asi opravdu čeká navždy,ale neřeším to,protože po všem,co jsem s touhle nemocí prožil,jsem vděčný,že je mi docela dobře a vím,že oproti tomu,jak jsem se cítil například před rokem,jsem udělal ohromný krok dopředu.Léky Ti zaručeně pomůžou,za to dám ruku do ohně,Může se sice stát,že budeš muset po nějaké době AD vyměnit za jiné,ale to se nedá nic dělat,je třeba najít ta nejoptimálnější,která Tě opravdu vyléčí.Nikdo Ti dnes nřekne na 100%,že Ad,které Ti předepsal doktor stoprocentně zaberou,ale věř,že zaberou a pomohou a pak když léčba zůstane na nějakém stupni, a nebude se dál vyvíjet vpřed,můžeš se radit s lékařem,o změně AD.Ale teď,prvotně Ti pomohou dostat se z nejhoršího.Musíš ale být velice trpělivá,zlepšení nepřijde za týden.Ale to už jsem Ti psal.Zkrátka - víc si věř,říkej si,že to dokážeš,opakuj si to třeba stokrát za den a před spaním taky.Nauč se radovat z docela prostinkých věcí,jako je třeba procházka s kočárkem,vždycky,když se Ti něco povede,pochval se,řekni si,"já to zvládla" z maličkostí se skládají velké věci a tohle je jednoznačně cesta ke zlepšení.Uč se s těmi stavy žít,ale zároveň je respektovat,nebuď zbořená,když se Ti něco nepovede,ber to tak,že spoustě lidem se nedaří a jsou na tom mnohem hůř,než my.Nebuď vystrašená z myšlenek,které Tě napadají,zkus je hodit za hlavu a říci si třeba "tak mne tohle a tohle napadlo,no a co má být?Až se mi začne ulevovat,tak mně nic takového napadat nebude"Mončo,musíš teď být moc trpělivá a zároveň silná.Potíž je v tom,že kdo tohle nikdy neprožil,ten to nikdy nepochopí.Zkus dát mamince nahlédnout na tuto debatu,je opravdu těžké naše potíže pochopit,ale třeba by se alespoň ujistila,že to,co se s Tebou děje,není nic zanedbatelného.Pomoc a podpora nejbližších je moc důležitá,člověk má pocit,že na tyhle problémy není tak sám a to ho svým způsobem posiluje.Já vím,že máš v sobě blok,který Ti způsobuje ten strach z léků,nevíš,co to s Tebou udělá atd.Ale neboj se,ty léky Tě nijak výrazně omezovat nebudou,možná se budeš ze začátku cítit trochu víc ospalá a unavená,ale toho se neděs,to je na začátku úplně normální,po čase to pomine,protože tělo si začne na dávky léků zvykat.Takže - žádné strachy a směle do toho.Uvidíš,že Ti bude zase líp.Začátky jsou vždycky těžké,ale dají se zvládnout.Zdraví František.

anet, beru pořád 150 mg Argofanu a je mi dobře, teď mám dobré období, jak jsem tady psala, tak kéž by vydrželo co nejdýl..ano od loňska jsem přibrala tak 5 kg, ale je mi mnohonásobně lépe, tak je to jedno...ikdyž u nás ženských je to na denním pořádku se sledovat, líbit se, být krásná, dokonalá, štíhlá!!! mám na sebe trochu vztek, ale jsem šťastná, že je mi fajn a také vím, že prostě dobře papám, tak se to musí někde objevit:o). sportuji, šlapu na rotopedu, takže trochu shazuji:o), i přesto si myslím, vypadám dobře a nikdo netuší, čím jsem si prošla, nikdo nechápe, protože jsem vtipná, komunikativní, kamarádská. Ne, nechválím se, jen píši, co mi ostatní říkají...Vy mě tady znáte dobře a hlavně víte, že umím být i v hajzlu a nešťastná, což ,,zdraví,, nepochopí!!! Jituško, včera mi šel úplně mráz po zádech, když jsem si četla tvůj příspěvek :o)) , jak jsi byla ráda, šťastná, že víš , co se vlastně děje!!! Jsem úplně stejná, pokuid je mi fajn, tak to křičím do světa a miluju život!!! :o)) a ty jsi to samé"!!! i já jsem v podstatě celý život jakoby dokonalá, vše kolem mě by mělo bát seřazené, dokonalé, všude včas, nikomu neříct ne..a on ten organismus jednou řekne NE!!! mám Tě už dost, te´d tady velím já a je to!!! moc ti držím palce!! i já se pomalu svých rituálů vzdala, myslím dík Ad, ale taky jinému pohledu na život!!!! papa

Dobré ráno všem! Františku děkuji moc za vysvětlení, máš pravdu neměla bych si zahrávat, abych neskončila opravdu nějak špatně. Já nevím, proč já mám takový blok a strach z těch prášků. Já už jsem kolikrát ráno šla, prášek jsem držela v ruce a nakonec jsem ho stejně nespolkla. S tím jsi se určitě ještě nesetkal :-). Ale je pravda, že jak mi to všechno tak krásně logicky vysvětluješ, tak si k těm lékům začínám nacházet cestu a začínám chápat, že to bez nich opravdu nepůjde. Víš, já mám s léky spíš špatné zkušenosti. Když si vezmu Ibalgin, tak mám 3 dny zažívací potíže, když mi paní doktorka napsala na spaní hypnogen, dala jsem si půlku, místo toho, abych po něm spala jen 4 hodiny, což je prý optimální, tak já jsem spala celých deset hodin s malým a na druhý den jsem měla šílenou depresi, třes, obrovské úzkosti, prostě jako snad deset kocovin najednou. Když jsem měla penicilín na angínu, tak jsem měla po celém těle vyrážky. Tak si pořád říkám, co se asi stane, když si vezmu první ad! Ale třeba zrovna nic, uvidíme. Psychiatrička o té Elicei mluvila jako o jistotě. Ještě mi řekla, že by deprese odezněla sama od sebe, ale že to těma lékama urychlíme. Takže to bylo další takové, co mi dodalo tu nejistotu, jestli mám opravdu začít. Nenechala jsem to jen tak plavat, to ne, byla jsem alespoň u homeopata a ten mi napsal čínské bylinky na míru, piju je 4 měsíc, přešla mě nespavost, tžřes a úzkosti. Ale to ostatní mám pořád, neschopnost se radopvat a těšit, hnusná rána, nesmyslné myšlenky a takové ty pocity odcizení, to je snad nejhorší. Františku, a všichni, zažili jste to taky někdy?? Já mám u toho někdy pocit, že jsem se opravdu už zbláznila. Vím, že s homeopatiky nemám šanci, přesně jak píše i Anetka, tak vás všechny poslechnu a začnu s léky, máte pravdu, sama to nezvládnu. Jen akorád raději počkám, až si vezme manžel dovolenou, kdyby to se mnou opradvu zamávalo jako všechny ostatní léky, tak ať nejsem sama a manžel se postará o malého. Přeji vám všem krásný den a Františku, moc děkuju!!!!

MiIlé dámy,zdravím Vás.Mončo,ony se ty depresu projevují u každého jinak,ale principielně jsou stejné.Pocity,které prožíváš,jsou na začátku vcelku běžné.Podívej,vezmi to logicky.Nejsi schopná se radovat,protože Ti není dobře.Z toho pramení hnusná rána,kdy sotva otevřeš oči,jsi bez nálady a napadá Tě,že Ti bude zase celý den nanic.A z toho jsou ty pochybnosti a hnusné myšlenky a z nich pocit,že tohle přece nejsi ty.Všechno má své odůvodnění a tímhle způsobem zkus ke své nemoci přistupovat.Pocit,že jsi se zbláznila není na místě.Neobviňuj sama sebe,ze svých pocitů,ber to jako nemoc.Neříkej si já jsem se asi už zbláznila,ale já jsem prostě nemocná.Musíš si zkrátka najít nějakou cestičku,kterou se budeš snažit ty pocity a myšlenky obcházet.Oni Ti sice budou dávat najevo,že tady jsou,ale Ty jim musíš dát najevo,že se jich nebojíš a že máš vůli s nimi bojovat.Držím Ti palce,ať je Ti co nejdříve líp.Ahoj Kačko,je fajn,že se cítíš tak spokojeně a dobře.Umíš to tak hezky podat a vysvětlit,mám z Tebe radost.Moc Ti přeju,aby se Ti i nadále dařilo tak,jako nyní.Anetko,Tobě jsem zapomněl poděkovat za Tvůj kompliment v minulém příspěvku.Opravdu mne to pohladilo na duši.Moc díky.Zdravím i Jitku a věřím,že svůj boj zvládá v rámci možností dobře.Je těžké se vyrovnávat s novými poznatky,ale Ty jsi opravdová bojovnice a já vím,že to zvládneš.I Tobě moc držím palce.Mé milé dámy loučím se s Vámi a přeji klid,pohodu a dny plné sluníčka.František.

Ahojky, včera jsem spěchla se psaním a můj článek byl pro Monču,ale omylem jsem psala Kačce,ale to jste určitě pochopili:-),viď Kačko??Mě je vcelku dobře,občas napětí a teď mě chytla záda,tak se mi dost špatně dýchá..ale co je to proti depce:-)Mončo, to je správný rozhodnutí počkat, až bude manžel doma,je to taková jistota..taky přeji hezký večer a přijatelné ráno..

Ahoj Anet, já jsem si říkala, že tvůj vzkaz sedí spíš na mě, jak jsi popisovala, že jsi se AD taky bála :-). Můžu se tě zeptat jak se ti deprese projevovaly? A zabraly ti AD rychle? Já jsem pořád mimo, nic si nemůžu užívat, tak nějak žiju jen na půl, na prázdno! Kolikrát mám stavy, kdy se přesvědčuju, jestli já jsem opravdu já. Šílené! Měj se krásně a pěkný večer vám všem!!!

Ahoj všichni! chtěla jsem se jen podělit o mou skušenost...já jsem začala brát asentru před třemi lety a beru ji dodnes jen půlku večer a to s občasnýma přestávkama jako dvakrát do tydne a tak, mívala jsem uzkostné stavy a panický strach pořád ze všeho že se mi něco stane a mé dceři a já se nebudu moct o ní postarat a takhle to šlo až do doby kdy jsem opravdu byla jak vesnu a fungovala jako robot a byla na pokraji zhroucení, moje dcera měla tehdy půl roku, Asentra mi zabrala asi za tři týdny a já pomalu ale jistě vplula do normálního reálného života a začala fungovat jako normální člověk a jsem vděčná pani dr. že se mi trefila do prvních léků. Život už mi zasadil tolik ran ale díky lékům všechno zvládám s nadhledem a se vším se hned vyrovnám a i když se doma třeba hádáme tak můj stav je takový, že jsem v klidu a všechno přejdu s úplným klidem a to je tak se vším, ano musím uznat že jsem trochu víc po lécích k věcem lhostejná ale v dnešním životě je to asi jen dobře.Co se týče dcerky tak to nemám problém ale začala jsem akorád pociťovat vůči hodně vjecem že jsem nikdy nebyla tak v klidu a se vším jsem hned hotová, ale spíš mi to tak vyhovuje, co se týče sexu tak to jsem taky chut´ neměla ale po čase jsem zjistila že ta chˇut´nebyla jen doma, našla jsem si nového přítele a sex mě baví jako nikdy a to asentru beru pořád,nejsem si jistá kdybych vysadila Asentru že bych byla tak v pohodě ale pokud to nemá vliv na mé zdraví a cítím se pořád v pohodě tak ji budu brát klidně do smrrti, pani dr. říkala pokud mi to nic neděla tak to nemusím vysazovat. Vzhledem k tomu že mám roztroušenou sklerézu a moje psychyka je důležitá tak být studená a lhostejná k určitým věcem je pro mě zásada.....přeji všem co začínají brát asentru aby vydrželi že bude to opravdu dobré a pak se budou dívat uplně jinýma očima na svět a budou konečně šťastní a žít život naplno, protože žijeme jen jednou a nemůžeme nechat naše ťělo aby nás ovládalo, to mi jsme vládci našich těl tak mu ukažte kdo je tady pánem. Hodně štěstí!!!!!

MOni tak to co říkáš co se týká prcka jako že máš vůči němu škaredé myšlenky to je otázka času že to přejde, já měla taky myšlenky že malou nenávidím a že když jsem ji nesla a ona do noci plakala chtěla jsem s ní udeřit třeba o zem a fakt to bylo hnusné že jsem si to jen představila,je to psychoza spojená s tou depresí a jestli kojíš tak toho okamžitě nech já to přenášela na malou a ta brečela pořád protože jsem ji ten svůj stres předávala v mléku a vůbec tím svím stavem, pak jak jsem začla užívat léky se to urovnalo a já bych ted dala život za ni a nikdy to nebude jinak nedokážu si to bez ní představit, opravdu je to všechno s tím spojene i to že jsem nemohla vůbec nic jíst a zhubla jsem 7 kilo,ale pomalu ale jistě všechno šlo do normálu, ale opravdu to chce trpělivost vím že to není lehké ale z vlastní skušenosti vím že i když si na pokraji zhroucení a ty myslíš i na sebevraždu i přesto se to pořád dá vrátit zpátky a začít žít normální život. Držím pěstičky i s Isabelkou mojí. mala má te´d čtyři a máme se čile k světu.

Ahoj Dejno, to jsem moc ráda, že jsi v pohodě! Kéž bych někdy byla taky. Ale já hloupá jsem s léky ještě nezačala. Píšeš, že dcerka měla tenkrát půl roku, když jsi měla deprese. Chtěla jsem se tě zeptat, pociťovala jsi ty depky i nějak vůčí ní? Já mám kolikrát den, kdy se přesvědčuju, jestli mám syna opravdu ráda a prostě takové hnusné myšlenky. Přitom vím, že ho miluju! Ale tohle mě ubíjí. Nevím, jestli je to tím, že nemůžu cítit radost a těšit se, opravdu nevím. Ale je to šílené!!!

Mončo na Dejnině příkladu vidíš,že se opravdu dá trefit do prvních AD.Doufám,že to Tvoje obavy alespoň trochu zmírnilo.Měj na paměti,že se léčíš nejen kvůli sobě,ale i kvůli Tvým nejbližším.Věř,že se Ti časem uleví,jako každému z nás.Měj se co možná nejlépe a přeji Ti sílu a vytrvalost.František.

Ahoj Mončo,já jsem byla na mateřské před lety a měla jsem naprosto stejné pocity jako ty..už tenkrát to byla deprese,ale já to neznala a pořád jsem s tím bojovala,bez léků samo..přišla jsem o pěkných pár měsíců s mým malým..Pak bylo pět let všechno o.k., normálně práce a běžný strosti,stavěli jsme barák a tak kolem a loni mě to skolilo pořádně.Šla jsem k obvodnímu a napsal mi Citalec,ale na mě nějak nefungoval a opět jsem přišla o dva měsíce.Tak jsem na netu našla doktorku,zavolala jsem ji a začala se konečně léčit.Měla jsem stejný pocity jako ty..prázdno,nezájem,žádná radost,když jsem mluvila,tak to šlo jakoby mimo mě a malá schopnost něco dělat..teda nešlo mi dělat skoro nic,hrůza,nežila jsem na půl,ale na čtvrt!!!Ale to je asi taky u všech stejný..Pak se to pomalu začalo lepšit,ale jak píše František, někdy je líp a někdy hůř..já mám někdy takový vnitřní napětí a to je nepříjemný hodně..a vůbec,když je ti nějakou dobu o.k.a myslíš,že už to nepřijde:-(Jak jsi psala o mamince, že to nechápe, taky to moje mamka zlatá nikdy neměla, ale koupila si knížku a dost o tom pochopila a hlavně mě viděla, jak mi je a že to prostě nejsem já..a hlavně,když je mi blbě tak vím, že si můžu ulevit!!Neboj, prostě časem bude líp,ale fakt je to někdy jako na houpačce:-(Ale je kolem mě dost kolegů a každý má nějaký problém..tlak,záda,alergie..ale o tom se dá víc mluvit..Vím,kolik stojí síly vypadat v poho a vevnitř být úplně na dně..Kačka bere stejný lék jako já a prý mám celkem malý množství,tak se dá i upravit dávkování,kdyby bylo hůř..a mám skvělou doktorku,skoro stejně stará jako já..A je fakt,že bych potřebovala být flegmatik!,člověk by hodně věcí vůbec neřešil:-)Prostě Mončo,děťátko tě potřebuje v pohodě,neboj,bude líp!!Úplně tě chápu,jak se bojíš vzít prášek,když je blbě,můžu si vzít Lexaurin,třikrát si ho připravím a zase vrátím a když už si ho vezmu,tak půlku!!která stejně moc nezabere a zbytečně trpím..Jakou máš lékařku ty?Teď se sem akorát dotáhli nové příspěvky..Mončo,můj malý byl nádherný miminko a já ho měla ráda na max a věř,když ta potvora přišla,necítila jsem skoro nic..byla jsem jako robot..přejde to až se začneš léčit...

Ahoj moji milí! Dejno to jsi mě uklidnila, že ty myšlenky se dají do normálu. Víš, mě to napadá ikdyž je malej hodnej, to je děsný, já se za ty myšlenky tolik nenávidím!!! S kojením jsem přestala, když byli malému 4 měsíce, to jsem cítila, že na mě depka pomalu leze, tak jsem to raději utla. On stejně plakával hlady a moje mlíčko mu už nestačilo. Ještě do čtyř měsíců jsem tak milovala, když malý vedle mě usínal a ráno se probouzel, to byl nepopsatelně nádherný pocit! A teď mám v sobě pusto prázdno, to moje zlatíčko se na mě z postýlky směje a já nic necítím. Opravdu je to u téhle odporné depky normální? Jsem moc ráda, že je ti teď dobře a máte se s malou k světu! Teda píšu s malou a ona už je to vlastně velká slečna! Anetko já jsem byla jednou u psychiatričky, ale neměla jsem z toho moc dobrý pocit. Připadala jsem si jako u obvoďačky. Řekla jsem ji co mě trápí a ona mi řekla, že je to poporodní deprese a že by to přešlo i tak, ale že to urychlíme léky, tak mi napsala recept na Eliceu, magnézko a šla jsem domů a prášek stejně nevzala. Nevím, jestli si nemám jít popovídat třeba i k psychologovi, co myslíš? Any a měla jsi také pocity, že jsi jakoby mimo tělo? Já nevím jak to popsat, prostě tak divně vnímám prostor a věci kolem sebe, připadám si někdy, že tu snad ani nejsem. Takové divné pocity. Františku, máš pravdu, měla bych se léčit hlavně kvůli svým blízkým, hlavně kvůli malému, ať ze mě necítí nějakou negativní energii a ať jsem konečně schopná se s ním smát! Sluníčka moje, já jsem tak ráda, že je vám všem teď už dobře!!!!! A že vás všechny mám!

moničko..prosím, ber ta AD, ulehčí mi život a momentální situaci a myšlenky!!!! jinak vás nšechny moc pozdravuji a čtu vás a momentálně mám mstarosti opěřt s dcerou, nezapomněla na toho kluka,, a típ pádem se sebou..papapa zlaticka moje..vsem drzim palce.. i sobe!!

omlouvám se za překlepy!!! držte se všichni, hodně psychické pohody!!

Ahoj Františku a vlastně všichni!Nějaký ten den jsem nepsala,ale četla jsem si příspěvky Vás všech,jak jste stateční a bojujete!Já bojuji taky,ale je to všechno od začátku,nová diagnoza,nové informace a jiné myšlení,ale držím se,vlastně je to všechno o myšlení a o strachu,kdy se člověk musí postavit všemu tváří tvář-prostě myšlenky na pochodu.Člověk zjistí tolik věcí,které dříve nevnímal a je to vlastně škoda,ale léčba je strašně komplikovaná.Nechce se mi ani moc rozepisovat,jen chci ,aby jte věděli,že na Vás myslím,až bude lépe napíšu víc!!!Mějte se moc hezky a držte se!!! Jitka

Také jsem se dlouho neozvala, ale pročítám. Od 1.června beru asentru a k dost neurolu, protože asentra zřejmě nezabírá a já brečím kudy chodím i nechodím. Samozřejmě že to má příčinu - nějaké snad "běžné" problémy s dospělými dětmi a nejhorší že je v tom malé rok a půl starý chlapeček jediný vnouček. A ty každodenní tahanice o něho to je něco hrozného. Syn je na zralý na skončení se životem, snacha si našla milence samozřejmě na internetu. S tím vším jsou spojené další fin. a jiné problémy. Ale ta tíha co já mám na hrudi, myslím si že mi pukne srdce, že to nemůžu vydržet a myslím také stále na to že to ukočím. Nejsem jenom hysterka? Vždyť takových případů je! A pomůžou mi vůbec ty prášky abych to neviděla tak tragicky? Nadruhé straně si říkám, že žádné léky za mě problémy nevyřeší a synovi ještě dodávám, že ani za něj dluhy nezplatí. Nejsou ty léky jen takové "šidítko". Říkám si není to tak tragické, je to řeešitelné ale co ta strašná tíha na duši, ty hrozná rána, kdy bych raději nevztala a nežila. A práce se mi hromadí a hromadí. No, to jsem se zase rozepsala až mi to není příjemné. Zdravím všechny! Ynáte někdo knížku od DALE CARNEGIE "JAK SE ZBAVIT STAROSTÍ A ZAČÍT Ž´T"? Jsou tam dobré věci, návody a i konkrétní případy atd...........

Ahoj všichni,Jitko,chápu Tvou nelehkou situaci,vím že se tomu nepoddáš a budeš bojovat.Je strašně těžké začínat znovu,mohl bych o tom napsat román.Ale dobře víš,že úleva zase přijde a že bude líp.Taky dobře víš,že je třeba překonat ten prvopočáteční nával všech myšlenek a nepříjemných stavů.Patří Ti můj veliký obdiv,za to jak dokážeš být odhodlaná.Myslím na Tebe a držím Ti palce.Dášo,měsíc s Asentrou je málo,ještě musíš alespoň tři týdny vydržet,než se objeví zlepšení.Tlak na hrudi je velice nepříjemný,znám to z vlastní zkušennosti.Nehledej v tom nic fyzického,je to důsledek stresu,který momentálně prožíváš.Tvoje rodinná situace je opravdu velmi těžká,ale Ty se s ní musíš porvat,už kvůli svému vnoučkovi.Nevzdávej to,každá situace má pragmatické řešení.Léky Ti určitě zaberou a zmírní utrpení,které nyní prožíváš.Rána jsou v našich stavech vždycky těžká,protože člověk neví,co ho za celý den potká a bojí se,že večer to bude ještě horší.Je třeba sebrat veškerý zbytek sil a zabojovat,tak jak to umí třeba Jitka.Vím,že je to nesmírně vysilující,vím,že člověk pochybuje o tom,zda je léčba účinná,ale chce to trpělivost a čas.Uvidíš,že se to zase zlepší,že až pocítíš první úlevu,budeš se cítit,jako by ses znovu narodila.Konzultuj svoje stavy a myšlenky s odborným lékařem,jistě Ti poradí jak dál.Přeji Ti,abys vše zvládala a byla co nejdříve v lepším rozpoložení.Zdravím také Kačku,Monču,Dejnu,Anetu a věřím,že se cítí lépe.František.

Ahoj všichni, posílám pozdrav z práce a mám dotaz...jak se bavíme o tlaku na hrudi,to napětí mám stále, někdy menší nekdy větší..myslíte,že pomůže třeba navýšení dávky ad?

Ahoj Aneto,tlak na hrudi se postupně bude vytrácet s účinností léčby.Vše záleží na tom,jak se člověk momentálně cítí.Logicky by navýšení dávky mělo přinést všeobecné zlepšení,ale záruka na to neexistuje.Taky mám občas tlak na hrudi,třeba dnes se moc necítím,ale mám dny a těch je nyní podstatně více,kdy necítím tlak žádný.Je to opravdu o tom,jak se člověk "probudí."Spíš než navýšení dávky AD by bylo vhodnější pomoci si tabletkou NEUROLU 0,25mg.Uklidní Tě a tlak tím zmizí.Je to takové pomocné schéma naší léčby.Neurol v této dávce není návykový,takže nemusíš mít z ničeho obavy.Měj se hezky,František.

Františku,ty jsi rychlík, díky:-)No jo, není mi tak úplně blbě,ale není to ono..Já jsem vysadila ad asi na dva měsíce a bylo to tu znovu..teď beru 5týdnů znovu a myslím,že by to mělo být dobré..Neurol nemám,mám Lexaurin,ale než si ho vezmu,tak bych si ruku ukousla:-)Přitom moc dobře vím,že pomůže ..ale víš,jak to myslím..proto úplně chápu Moniku s AD,jak se bojí...A propo,Mončo,jak na tom jsi??

Ahoj Anet! Díky za optání! Je mi pořád mizerně, teda ty šílené myšlenky jsem teď dva dny neměla, to mě těší! Ale zase mám takové ty divné stavy jakobych byla mimo. Včera jsem oblíkala malého a najednou se mi zdál tak nějak daleko, jakoby snad ani neexistoval. Ne jen on, ale tak nějak všechno kolem mě. Strašně mě to vystrašilo, že je mi ještě teď úzko. Znáš tyhle pocity?? Ráno jsem se opět probudila se strachem co zase bude. A tak je to pořád dokola. Za 14 dní si bere manžel dovolenou, tak se vrhnu na ad, jsem zvědavá, jestli mi po nich nebude ještě hůř! Je to sranda, ty papkáš ad úplně v pohodě a nebojíš se jich. Já z nich mám zase panickou hrůzu. A na druhou stranu ty máš strach z lexaurinu, který zase pojídám občas já spolu s neurolem, když nemůžu spát. Jsme to ale dvojka :-). Měj se moc krásně a zdravím také všechny a všem přeji pěkný večer!!!!!

Dobrý den, ráda bych se zeptala, jestli máte někdo zkušenosti s vysazováním Asentry..beru ji už rok a půl a můj stav se úplně zlepšil..

Krásný den Františku,chci Tě pozdravit a Všechny ostatní zajisté taky.Děkuji Ti,že mi věříš,že vydržím boj,který je opravdu nelehký,ale jak si sám napsal,nevzdávám to a pracuji na sobě co to jde,je to sice velice náročné a vyčerpávající,ale je třeba věřit a opravdu se všemu postavit,stačí trošku vybočit a člověk je na pochybách,ale uměním sebepoznání a přehodnocení myšlení se to dá zvládnout.Jen si člověk musí uvědomit,že na to musí jít cestou dítěte v 1.třídě:)Prostě učit se stále a pořád.Uvědomila jsem si ,že tento můj boj je na dlouho,ale nevidm v tom problém.Psal jsi mi že v mé diag.se nevyznáš,ale ono je to v celku jedno,protože i má léčba je hlavně v tom zpracovávat myšlenky a obavy a i přes největší uzkosti vystavit se situaci a vydržet.Bojuji a jsem na sebe hrdá,že léčbu zvládám i bez uklidnujících léků a dělám to tak vlastně od začátku léčby.Já moc dobře vím ,že např.Neurol mě zklidní,to ano,ale to je všechno situace a myšlení nezmění a proto si myslím,že člověk musí zabrat sám,prožít tu bolest,ten strach,obavy musí prožít,pocítit a prát se stím jako Lev a né se sklidnit práškem,tak člověk nikdy nepozná a nepochopí,že i ta největší uzkost odezní a to je právě to vysilující,protože ta uzkost pramení s nega.myšlenek a ty má někdo jednou za den a já je mám třeba tak 20x a tak neustále pracuji s myšlenm a tím vlastně poznávám,co se semnou děje a odolávám-zimnice jako blázen..))Opravdu jsem za ty 3 měsíce hodně pochopila a poznala své tělo lépe,než jako zdravá za 20let!!!Věřím ,že někomu,kdo si přečte mé řádky pomohou,že se všechno zvládnout dá,ale je opravdu priorita chtít a zbavit se strachu,né myšlenek,myšlenky jsou samy o sobě strašně ubíjející,tím myslím ty negat.,prostě pořád makat a přehodnocovat a ono to přjde.Tak to jsou mé nové postřehy a možná i pro někoho rady.) A Františku co tatínek?Kačenka se má dobře ,tak jen ji to přejme,taky to holka nemá jednoduché. A Vy všichni ostatní bojujte,nebojte se AD,ale opravdu to není jen otom,spolknout tabletku a čekat,že bude dobře.Všem i sobě přeji moc zdravíčka a síly a Tobě Františku chci poděkovat za podpor a pomoc v mých začátcích,které se sice trošku změnily a já to nevzdám!Jitka

Ahoj Evo,vysazování Asentry musí být velmi pozvolné.Praktikuje se to tak,že se nejprve určitou dobu bere jedna tabletka ob den,(myslím,že je to deset dnů) potom dalších deset ob dva,dalších deset ob tři atd.Ale tohle by Ti měl posvětit Tvůj lékař.Jinak musím říct,že je prima,že se už cítíš bez potíží,nechci Tě strašit,ani srážet k zemi,ale docela často se stává,že se za určitou dobu po vysazení AD začnou potíže objevovat znovu.Neprojevuje se to u každého a už vůbec neříkám,že se to musí stát zrovna Tobě,ale ta možnost tady je.Buď na to připravená,mně se potíže objevily opakovaně dva roky po vysazení léků.Přeji Ti,aby to nebyl Tvůj případ a aby jsi se cítila jen a jen dobře.Milá Jitko,Tvoje řádky jsou okouzlující.Umíš tak dokonale popsat,co se s Tebou děje,že mi to až bere dech.Máš to opravdu srovnané v hlavě jako málokdo.Věř mi,že je to ta nejlepší cesta ke zlepšení.Pochopit,co se se mnou děje,je nesmírně obtížné a zároveň důležité.Člověk se pak umí nemoci vzpírat a dokáže snadno rozpoznat,kdy má zabojovat víc a kdy se s mizérií nedá udělat nic víc,než jí prostě respektovat a protrpět.Kolotoč myšlenek,které člověka ubíjí,je velmi náročné zvládat,neustálé vypořádávání se se sebou samým je opravdu vysilující,ale cesta z toho kolotoče existuje.A mozek,i když je plný těch negativ,která jsou umístěná kdesi v jeho temných zákoutích,to dobře ví.Jen se tomu snaží bránit,jako by sváděl boj se všemi branami,které ty myšlenky pouštějí ven a někdy je nedokáže všechny úplně zavřít,někde prostě zůstane škvírka a tou se ta negativa dostanou ven.Ale ta škvírka bude čím dál tím menší a menší,až jednou budou všechny brány definitivně zavřené a to bude počátek nové,veselejší éry ve Tvém životě.Takhle to nějak funguje asi u každého,ať už jsou jeho psychické potíže jakkoli těžké.Těší mne,že jsem Ti alespoň trochu pomohl svými zkušennostmi ve Tvých začátcích.Já to beru jako samozřejmou věc,jsme tu přece proto,abychom si navzájem pomohli,když je zde někdo nový,anebo se někdo necítí dobře.Jinak s mým taťkou je to stále lepší a lepší,chodí s pomocí berle,ale doma i bez ní.Zlepšuje se každým dnem a to je i moje radost.Všechny zdraví František

Ahoj Františku,děkuji Ti za milou odpověd.Přesně jsi popsal ve své větě:BRÁNY A BOJ!))Je to přesně tak.Že je tatínek stále víc lepší je moc dobře a jistě to tak půjde i nadále.Evo já nemám sice zkušenosti s vysazováním AD,ale popřemýšlej jest-li není vhodnější cítit se ,jak Ty píšeš zcela v pořádku a s vysazováním počkat.Věřím,že si chceš dokázat,že jsi zdravá,ale není nic horšího,než léčbu uspěchat a vrátit se zase zpět na samý začátek.Jistě nemusí to být Tvůj případ,ale já bych to prodloužila a pokud Ti Asentra nedělá problém -neřešila bych to !!!Ale je to každého věc a každý má svůj vlastní názorTak i tak hodně uspěchu,at se rozhodneš jak chceš, hodně štěstí!A Vám všem taky,všechny Vás moc zdraví Jitka

Ahojky, čtu tady o Jitce a smekám..O Františkovi bych se jen opakovala-lepší než ti s titulem:-)Mončo, takové stavy jakoby neskutečna jsem měla taky a ptala jsem se doktorky a je to normální..seděla jsem venku, všude to krásně kvetlo a já si připadala,že to jde naprosto kolem mě a byla jsem naprosto taková bez citu a otupělá,ani brečet jsem nemohla:-(Brr,hrozný stavy..ono to napětí je taky nic moc,ale dá se s tím žít..i když:-(je lépe,když není..!!Já se prostě bojím léků,které tlumí a neléčí,ale ono to bez nich někdy nejde..Mončo,ono by bylo dobrý si asi,až začneš s AD,něco trochu naplánovat,ne nic náročnýho,ale aby ses nemohla tolik pozorovat,pak je to ještě horší..Je ti alespoň trochu lépe?A Kačko,jak jsi na tom ty?

Děkuji vám za rady a zkušenosti. Cítím se už delší dobu úplně v pohodě, rodina klape, práce úžasná, žádné starosti. Právě proto jsem se rozhodla, že už nechci jíst chemii a chci to zvládnout bez AD. Můj doktor s tím souhlasí, tak třeba do Vánoc už budu bez AD, uvidíme :-) Rozhodně bych ale nechtěla, aby se mi to vrátilo, to teda ne. Všechny zdravím Eva

Anet to jsi mě uklidnila, že je to normální! Já se nemůžu moc koukat ani do zrcadla, je to jakobych se nekoukala snad ani na sebe. Opravdu šílené stavy. Taky jsem se na to ptala doktorky a ta mi taky říkala, že jsou to symptomy deprese a prý se to nazývá derealizace. A já blbá jsem si ten pojem našla před pár dny na netu a vypadl mi tam nějaký derealizační syndrom a hned mě napadlo, že to mám a dovedeš si představit ja se teď bojím! Každé ráno vstávám s tím, že se pozoruju a už je mi z toho hned špatně. Pak když jdu s kamarádkama a s dětma ven a nemyslím na to, tak je mi dobře (nedej bože si na to vzpomenout). Kdybych neměla tyhle stavy, tak si myslím, že bych to zvládla i bez ad, protože úzkosti a třes a nespavost mi už odezněla. Teď jen tyhle šílené stavy a z toho smutná rána a ještě mě teda trápí i ta neschopnost se radovat a těšit. Pesně jak říkáš, jsem taková otupělá, bez citu. Prostě nejsem nohama na zemi. Chtěla jsem začít s ad už teď, ale manžel zase odjíždí na víkend na mistrovství ČR ve fotbale, takže budu jako vždy zase sama. Ale první týden v červenci si bere dovolenou, tak už vážně začnu. Jak já zavídím Jitce, že je taková bojovnice, opravdu smekám! Františku, jsem ráda, že je tatínkovi líp a líp. Takové dobré zprávičky člověk slyší nejraději! Můj taťka je vážně nemocný, takže další trápení. Ale drží se a bojuje! Mějte se všichni krásně, moc vás zdravím!

ahojky moji mili..po delsi dobe se ozyvam..ted to zase nejsem ja..jsem take bez citu, bez nalady,obcas tres,spatne myslenky,proste rozhozena..neni duvod..praci ted mam, lidi chodi..holka v pohode, doma vse pri starem..ale nic mi to nerika, mela bych byt spokojena, ale nejsem..sama se sebou jakoby bojuji, chci myslet na krasne veci, ale nejak to nejde..jako Monca, kdyz jsem s kamaradkama, nebo s klientama, tak dobry, ale ja si prave vzpomenu i pri tom, pak nejak nevnimam a jsem ve svem svete premyskeni, uzkosti a strachu..dnes mi to po dlouhe dobe rekla segra, ktrera je takovy muj radar a hned pozna, ze mi neco je..no a kdyz mi to rekla, tak je mi jeste hur..je to urcite vse o psychice, ale jak to udelat a prechazet to...Frantisku, co ty na to? a co vy ostatni? ASI TO MATE PODOBNE..teda doufam.. piste, tesim se na rady a aspon ubezpeceni, ze v tom nejsem sama a neni to nic vazneho!!! papa a dekuji moc!! vsem preji jen to nej!!!

Zdraví Vás Jihočeský kraj.Kačko,někdy se stává,že právě v době,kdy se člověku relativně daří a nic se mu neděje,se jeho stav znenadání zhorší.U mne se to projevuje také.Myslím si,že to je normální,že prostě najednou přijde uvolnění,právě proto,že je nám docela dobře. Mozek se tomu vzpírá,protože je za celou tu dobu,kdy potížemi trpíme navyklý na určité napětí a najednou mu to chybí a vynucuje si touto formou naši pozornost.Takže nemyslím,že bys měla mít obavy z rapidního zhoršování Tvé léčby,někdy to takhle prostě funguje - bohužel.Je to známka toho,že je ještě příliž brzo na myšlenky o úplném vyléčení.Doporučil bych Ti užívat Neurol.Neber to tak,že by to byl krok zpátky,Ty se teď tou nejschůdnější formou potřebuješ z tohoto srabu dostat a Neurol je pomůcka,která Ti dodá více klidu a sebedůvěry.Nebraň se mu,dobře víš,že bez něj to bude určitě minimálně stejné.Vezmeš - li ho,alespoň se uklidníš a nějakou dobu si odpočineš.Nejhorší na těchto stavech je to strašné vyčerpání,alespoň u mne.Cítím se vždycky úplně vyždímaný a nejsem schopen vůbec ničeho.Nezabývej se tím,že je na Tobě znát,že nejsi v pořádku,Tvoje sestra Tě dokonale zná,ale cizí lidé na Tobě nic pozorovat nebudou,protože je ani nenapadne,čím procházíš.Já vím,že je těžké se při těchto potížích nepozorovat,ani ty myšlenky nejdou nijak regulovat,prostě si mozek dělá co chce,vládne nad naší myslí a my se mu poddáváme.Jenže to je přesně to,co ta naše mozková zákoutí potřebují,co vyhledávájí,aby mohly škodit.Nezbývá,než hledat způsob,jak se tomu postavit,jak mu dát najevo,že se jen tak nevzdáme.Těžko se to realizuje,zvláště,když se člověk cítí mizerně.Z druhé strany je ještě jedno,možná trochu drastičtější řešení.Prostě se tomu poddat,říci si tak a teď si se mnou dělej co chceš.Je to velice náročné,ale mám zkušennost,že když tohle podstoupím,sice je fakt,že třeba dva dny trpím jako pes,ale pak pomaloučku přichází úleva,jako by se to všechno v mé hlavě vyřádilo a ztratilo to na čas sílu v tom dál pokračovat.A samozřejmě u toho nesmí chybět berlička v podobě jedné tabletky Neurolu denně.Kačko,já vím,že se z toho zase brzo dostaneš,máš už s léčením dost zkušenností a víš že se to zase obrátí k lepšímu.Ber to tak,že tahle nenadálá zhoršení,jsou součástí léčby.To,že jsi rozhozená,že se třeseš,nemáš náladu atd. je logické vyústění toho,že se necítíš dobře.Tvůj stav se najednou začal zhoršovat a psychika reaguje tak,že ten podvědomý strach z toho,že se všechno bude zase odvíjet od začátku se dere na povrch.Dobře víš,že se tomu lze vzepřít.Chce to sílu,odvahu a trpělivost.Nic z toho Ti nechybí,navíc jsi mimořádně inteligentní žena,takže vše hraje pro Tebe a pro brzké zlepšení Tvého stavu.Moc Ti držím palce a myslím na Tebe.Mončo - i u Tebe se sebepozorování snoubí s tím,jak se momentálně cítíš.Věz,že je to při našich potížích zcela přirozené.Člověk neustále čeká nějaké zlepšení a to nepřichází a proto je tady ta sebenenávist,která je zničující.Myslím si,že Tvůj problém spočívá v osamělosti.Potřebuješ větší podporu od rodiny.Nezlob se a neber moje řádky jako kritiku,ale mistrovství ČR je sice hezká věc,ale pro mne osobně,by bylo zdraví mojí ženy přednější.Už proto,že vzájemná podpora a pomoc je v každém vztahu tou nosnou součástí.A myslím,že čekat na to,až bude mít někdo čas,aby byl se mnou doma při zahájení léčby,není to nejlepší řešení.Chápu Tě,rozumím Tvým obavám,vím,že to vůbec není lehká situace,ale znovu podotýkám,že je třeba s tím co nejdřív začít něco dělat.Vím,že mít těžce nemocného člena rodiny,je vysilující,já sám to žiju už sedm let a právě proto,je ta podpora u nejbližších nesmírně důležitá.Já jsem celou tu dobu,ať už se to týká léčení,nebo nemoci mého otce na všechno praktikcky sám a tudíž vím,jak ohromě těžké to je,jak složitě se člověk vyrovnává sám se sebou,s každým klopýtnutím.Malé potíže už ani neřeší,protože je přebijí ty vážné.Je to strašně vyčerpávající a Ty máš navíc malé děcko,o které se musíš postarat a o to je to složitější.Neber prosím mé řádky ve zlém,chci Ti jen pomoci a poradit jak dál.Zkrátka,musíš i za cenu nepříjemností víc zapojit svou rodinu,vyžadovat od nich pomoc,abys nebyla na vše tak sama.Píšeš,že mezi kamarádkami Ti je relativně dobře,tak si zkus udělat víc času sama na sebe.Mám obavy,že doma by ses trápila a léčba by byla o to komplikovanější.František.

ahojky franttišku, jsi hodný, žes mi tak rychle odpověděl, vlastně to oba víme úplně stejně, jen ty jsi také velice inteligentní :o) a umíš to moc hezky a pravdivě napsat, krásně nejdeš k tomu slova, která to celé vystihují..s tím neurolem máš naprostou pravdu, jen já jsem blbka, která to ví a brání se mu, přestože ví, že jí bude lépe, tak si říkám, že to vydržím bez něj..pokud bude hůře, jdu do toho a kašlu na strach z návyku...ještě teď večer jedu na masáž, má na mě čas až večer, ale jedu, protože potřebuji uvolnit krk, mám ho ztuhlý a nervy i od toho..kažfé ráno se budím s brněním do rukou a klepačkou, to mi říkal doktor, že se tam nervy soustředí a je dobré to uvolnit..tak uvidíme..je to moje kamarádka, tak budu jezdit každý týden..jediné, co nemám je vyčerpání, to neznám, aspoň něco pozitivního, ale myslivna mi funguje skvěle..ta mi pokoj nedá :o))...víš, před rokem to bylo o moc horší, takže si nemám nač stěžovat..můžu být ráda, že jsem na tom takto a JSEM!!! mně by zajímalo, kolik let mě takto čeká..zda tady toto někdo čte, kdo se v tom ,,plácá,, dlouho..vlastně i ty, viď? o Monče si myslím to samé!!! jenže ona se neléčí AD a chudák to chce zvládat bez nich...víš, třeba to manžel ani trochu nechápe, proto jede na mistrovství a ví, že to zvládá i bez něj...my si myslíme, jak máme doma chápající okolí a ono to tak stejně není..oni to nezažili, tak to nepochopí..a je to logické..pokud už vypadáme stejně, občas řekneme, že se zase necejtíme, tak jsou milí, pohladí po duši, ale jinak to nechápou...to bychom museli žít my,,případi,, spolu a to bychom věděli, co tomu druhému je..naštěstí to ale tak není, protže, to bychom se pak oba zbláznili, haha...já mám ve svém okolí kamarádku, která má to, co my, navíc je také neustále vyčerpaná, jako ty, tak si povídáme spolu, myslíme na sebe a podporujeme se..tak zatím papa a měj se moc hezky!!!!

Ahoj moji drazí. Františku, já vím, že nic nemyslíš ve zlém. Moc si vážím toho, že vás všechny mám a že se spolu všichni můžeme bavit o našich problémech a pomáhat si a podporovat. Navíc ty to umíš vždycky tak krásně všechno vysvětlit! S manželem je to těžké, přesně jak píše Kačka, on to vůbec nechápe. Myslí si, že všechno zvládnu sama, ostatně jako vždy. On má na prvním místě fotbal a já s malým jsme až druzí. Přes jeho fotbaly nejede vlak. Co já už se kvůli tomu natrápila a nahádala se s ním. Nic nepomohlo. U nás doma spadá všechno na mě, výchova syna, domácnost, veškeré zařizování atd. Já se o všechny starám a držím je nad vodou. Ale nedej bože, aby bylo něco mě. Myslím, že i proto se mi rozjela tahle deprese, malý byl hodně uplakané miminko, plakával celé dny a noci a já jen nervovala, strachovala se co mu může být, věčně sama, naštvaná na manžela, vyčerpaná a zoufalá. No a tak to šlo, až do téhle mé deprese. Jenže jak z toho ven? Nemám žádnou oporu. Mamka se stará o taťku a taky je z toho všeho vynervovaná, takže ji nechci ještě přitížit. Je to opravdu těžké. Budu se tím muset probojovat opět sama a asi se na začátku ad nějak zaměstnat, abych se moc nepozorovala, jak píše Kačka. Myslíš, že by mi třeba na začátku pomohl neurol? Ten mám vyzkoušený a zatím mi vždy pomohl. Teda nevím jak přes den, ale brávala jsem ho vždycky na noc a usnula po něm. Já už se z toho všeho asi opravdu zblázním, vůbec nevím co mám dělat, pořád jako na jiném světě. Dnes jsem nějak na dně :-(. Kačko, to je mi líto, že se ti přitížilo! Nemám s ad zatím zkušenosti, ale snad ti bude líp! Určitě!!! Moc na tebe myslím a držím ti palečky! A jak dlouho ad bereš? Mějte se krásně a držte se!

Ahoj Mončo,no Tvoje situace opravdu není lehká.Neurol Ti určitě pomůže,nemusíš se bát závislosti,můžeš vzít třeba i tři 0,25 mg denně.Držím Ti palce,nejen aby ses cítila líp,ale taky abys našla pochopení u Tvých nejbližších.Myslím,že jsem to s tou Tvou samotou odhadl správně a Ty jsi správně pochopila,že je toho na Tebe moc a že tam někde je třeba hledat pramen Tvých potíží,ale zároveň i cestu,která Tě z nich vyvede.Moc na Vás všechny myslím a přeji dobrou noc.František.

Všechny Vás moc zdravím a myslím na Vás,jak válčite?Počasí se nám umoudřilo,tak nám bude všem lépe a veseleji.Kačko jistě jsi na tom v tuhle chvíli lépe,víš přece,že ani zdraví lidé nemají každý den dobrou náladu a myšlenky jen pozitivní,to přece ani nejde,prostě Tě to přepadlo a zase Tě to pustí-neboj,možná v tento okamžik se cítíš krásně a na to co jsi prožívala před týdnem si vzpomeneš s usměvem!Samozřejmě moc zdravím Františka a další bojovníky,vlastně bojovnice také.Mončo píšeš,že manžel Tě vůbec nechápe,ale představ si opak toho co cítš,třeba je to tak,že Těchápe,ale nedokáže Ti pomoct,protože to ani nejde,skus přehodnotit myšlení,pohrej si s myšlenkama,že nejsi jen Ty ta na které všechno záleží a možná zjistíš,že i manžel toho dělá pro rodinu v mezích možností,chodí do práce,dává Ti peníze a taky je jistě unaven tak relaxuje u fotbalu!Myšlenky ,že je všechno na Tobě vychází z Tvého pocitu a to Tě jistě ubíjí,pochop,že je třeba začít mít víc ráda a odpouštět a i na tom nejhorším si musíš najít něco pěkného!!!Ano manžel se dívá na fotbal,ale i přesto mě má rád a kdyby mi bylo špatně je doma a mám oporu...takhle popřemýšlej a uvidíš,že Ti bude lépe,moc Ti to přeji!!!A důležité je aby jsi Mončo pochopila,že manžel a Tvé dítě není důvodem Tvého špatného stavu,podílí se na tom stres,který prožíváme všichni a někdo to prostě unese a někdo ne a pak stačí jen inpuls a člověk se veze.Neboj bude dobře,nechci Ti kázat a už vůbec ne Ti něco diktovat,chci Ti jen pomoct,aby Ti bylo co nejlépe.Moničko píšeš,že jsem bojovnice a že mi závidíš,ale to nemusíš,taky Ti bude dobře,ale chce to čas.Já sama nejsem v pohodě ,ale kašlu to,prostě vím,že to příjde,moje šílené zimnice mě na začátku nutily pořád do postele a naštvala jsem se a prostě žiju,zima jako blázen,do postele nejdu,dělám všechno a je to fakt těžké,ale včera jsem jela i na bazén a dnes ráno ,jsem si řekla,že jsem neumrzla.Atak je to se vším,třes ten mám pořád a hodně ,ale to přece není důvod se neradovat z života,tak nějak to beru já a věř mi,že sama vím,že je to moc vysilující,ale jde to a o myšlenkách ani nemluvím.At je mi sebe lépe,bavím se ,koukám na televizi a z ničeho příjdou myšlenky,sebevražda,bodnu se-prostě mazec,ale já se tomu směji,nikoho s tím neotravuji,prostě s tím pracuji a ikdyž jsou stále a i nové žiju,prostě směju se sama sobě,ale taky si sama sebe vážím,jak to dokážu zvládat,procházím vším,strachem a uzkostí a co to jde čelím tomu a věřím ,že jednou to budu opět já.A já vím ,že budu a Vy všichni taky uvidíte,někdo dřív,někdo později,ale každý člověk má v sobě vnitřní sílu bojovat.Mějte se zatím moc pěkně a pište,myslím na Vás.Jitka

Ahoj moji drazí! Jak se všichni máte? Doufám, že je vám všem zase o něco lépe! Jitunko, ty jsi taková šikula, že se těm svým šíleným myšlenkám dokážeš už zasmát! Taky jsi mi to tak krásně napsala, že opravdu začínám věřit, že zase někdy bude dobře! Co se týká manžela, tak tomu nic nezazlívám, jsem ráda, že ho mám. On akorád na ten fotbal nehledí, on ho hraje a je pořád pryč. Když není v práci, což chápu, tak je na tréninku nebo zápase, pořád dokola. Proto tak stresuju a mám strach začít s ad, když jsem na malého pořád sama. Takže čekám, až si vezme dovolenou a začnu. Už jsem ze sebe opravdu unavená. Tento víkend jsme byli s malým doma sami i přes noc a když jsme usínali, tak jsem měla hrozný strach, aby mi nějak nepřeskočilo a abych malému něco neudělala. Přitom vím, že bych mu nikdy v životě ani vlásek neskřivila. Já to nechápu, co se mi to děje v hlavě! Myslíš, že se toho někdy zbavím? Mějte se všichni moc krásně a hlavně, ať máte pohodu v dušičkách!

Mončo, děvčátko nerozhodné, začni brát ten lék, věřím pevně, že Ti pomůže. Zkus půlku tablety ráno-ber ji týden, pak přejdi na celou. Asi ti bude nevolno od žaludku, trochu točení hlavy a stavy mírně mimo, ale to se dá zvládnout. Aspoň já to tak vnímala. A jestli miluješ svého chlapečka, překonáš to kvůli němu. Protože to co píšeš o svých stavech je zlé. Měla bys mu být tím nejbližším a nejvnímavějším člověkem nablízku a ten čas, kdy jsi jakoby mimo,je nenávratný pro vás oba.To co nyní bolí Tebe, se může jednou projevit na malém tím, jak jsi se bránila vyléčit se. Může se stát, že Ti lék opravdu nebude vyhovovat, pak je spousta dalších, ale pokud to nezkusíš, budeš v tom plavat dál. Manželovi oznam, že začínáš brát léky, ať podle toho si zařídí své zájmy a koníčky a je Tobě a kloučkovi oporou. Promiň, jestli píšu tak nekompromisně, mám také děti a od nich krásná vnoučátka a vím, že čas strávený s nimi je nejhezčí. Z celého srdce Ti přeji jen to dobré. Jana.

Mončo,Jana a JitkaTi naprosto přesně popsaly,jak se máš zachovat.Napsaly to s grácií a ženskostí,tak,jak to dokáže jen vnímavá žena - matka.I já jsem Ti psal,abys byla víc nekompromisní a hlavně zapojila manžela.Je to totiž Váš společný problém a fotbal není důležitější než Vaše rodina.Věř mi,vím o čem píšu.Hrál jsem aktivně kopanou až do svých 44 let,fotbal miluji dodnes,ale všeho s mírou,rodinné problémy a nota bene malé dítě,jsou na prvním místě.Musíš si uvědomit,že Tvoje nemoc je opravdu nebezpečná a oddalování léčby je to nejhorší,co můžeš dělat.Nečekej na mužovu dovolenou,zkus začít brát AD tak,jak Ti poradila Jana.Léky Ti nijak neublíží,naopak,pomohou Ti,už jsem Ti to tady vysvětloval.Čím déle budeš čekat,než vezmeš první pilulku,tím více se budou Tvé myšlenky a krizové stavy prohlubovat,tím více budeš pochybovat sama o sobě.A to bude mít negativní vliv i na výchovu Tvého potomka.Léčba našich potíží je i o statečnosti,člověk musí podstpoupit spoustu situací,ve kterých musí prokázat sílu a odhodlání bít se za lepší zítřky.Myslím,že všichni,kdo se této debaty aktivně účastní,jsme se shodli na tom,že bys neměla nic odkládat a i přes strach,který Tě zužuje,začnout s léčením.Vezmi si to k srdci,my to s Tebou myslíme dobře a záleží nám na tom,aby jsi byla zase v pořádku.František.