Odborníci v oblasti výživy často pracují s termíny „zdravá výživa“, „správná výživa“, příp. „vyvážená a pestrá strava“. Laik však často neví, co si pod těmito pojmy má vlastně představit. Pokusme se tedy tyto termíny blíže vyjasnit a podívat se na naší výživu z úhlu současných znalostí o výživě a složení potravin.
Proč lidé kupují, nebo nekupují balené vody? V rámci průzkumu, který inicioval AquaLife Institut, respondenti nejčastěji uváděli, že kupují balené vody, protože se s nimi snadno dodržuje pitný režim (43 %), obsahují zdraví prospěšné látky (40 %), jsou chutnější než voda z kohoutku (30 %).
Ti, kteří balené vody nekupují (bez ohledu na druh, kterému téměř nikdo nevěnuje pozornost), to zdůvodňují zejména tím, že balená voda nenabízí žádnou hodnotu navíc a voda z kohoutku jim stačí (75 %), je zbytečně drahá (43 %), nechtějí se tahat s lahvemi (38 %).
Mýty o minerálkách a balených vodách
1. MÝTUS: Minerálka je jen předražená kohoutková voda
Z výsledků průzkumu vyplývá, že čtvrtina populace si nemyslí, že minerálka obsahuje zdraví prospěšné látky, a považuje ji proto za předraženou vodu.
FAKT: Přírodní minerální vody, lidově minerálky, se od kohoutkové vody liší tím, že jejich složení zůstává stejné od hlubinného pramene až ke spotřebiteli. To znamená, že jsou velmi kvalitní, čisté a neupravené, zcela bez obsahu chemických přídatných látek. Zároveň mají prokazatelný fyziologický účinek, proto nabízí lidskému tělu víc než obyčejná voda. Navíc když se potíme, ztrácíme tím i minerální látky. Jejich úbytek se ještě zvyšuje při fyzicky náročné práci nebo sportu. Tělu musíme potřebné látky rychle dodat a k tomu jsou nejvhodnější silně mineralizované vody (obsah rozpuštěných pevných látek se pohybuje od 1500 do 5000 mg/l). Mezi pramenitými a přírodními minerálními vodami si můžeme vybírat ty nejvhodnější s ohledem nejen na naše chutě, ale také na aktuální zdravotní stav a životní styl. K tomu slouží informace na etiketě láhve.
2. MÝTUS: Minerálky se mohou pít jen v omezeném množství
Třetina obyvatel si myslí, že slabě a středně mineralizované vody se mohou pít bez omezení. Více než polovina populace (60 %) se bohužel domnívá, že minerálky se mohou pít jen
v omezeném množství.
FAKT: Minerální vody je vždy potřeba rozlišovat podle jejich mineralizace. Pro běžné každodenní pití se hodí slabě a středně mineralizované vody (s obsahem rozpuštěných pevných látek do 1000 mg/l, například Dobrá voda, Korunní, Mattoni nebo Magnesia), které se mohou pít bez omezení a nemusí se střídat. Obavy z „přemineralizování“ jsou tedy zbytečné. Silně mineralizované vody (Hanácká kyselka, Poděbradka, Krondorf aj.) jsou zase vhodné při velké zátěži v namáhavých provozech, v letním období nebo při sportu, kdy je třeba tělu doplnit nejen tekutiny, ale i minerální látky. Zvláštní kategorii pak tvoří léčivé minerální vody (například Mlýnský pramen, Bílinská kyselka, Vincentka nebo Šaratice), které mívají velmi silnou mineralizaci a měly by být užívány po konzultaci s lékařem.
3. MÝTUS: Minerálky nejsou vhodné pro děti
V populaci nepanuje shoda, pokud jde o vhodnost minerálek pro děti – 30 % obyvatel se domnívá, že minerálky pro děti vhodné nejsou, podobný podíl populace má opačný názor.
FAKT: Vedle balených pramenitých a kojeneckých vod jsou přírodní minerálky nejvhodnějšími tekutinami k pití pro děti. U minerálních vod je jen důležité sledovat obsah sodíku, který by neměl převyšovat množství 100 mg/1 l – tento limit splňují úplně všechny slabě i středně mineralizované a dokonce také některé silně mineralizované vody. Pokud se dítě pohybuje v horku nebo intenzivně sportuje, může silně mineralizovaná voda plnit funkci iontového nápoje. V horku a při sportu z organizmu odchází nejen voda, ale i minerální látky (včetně sodíku), které je třeba tělu doplnit spolu s tekutinami. Silně mineralizované vody jsou vhodné právě pro doplnění tekutin a ztracených minerálních látek také v případech, kdy dítě zvrací nebo má průjem.
4. MÝTUS: Minerálky obsahují hodně sodíku
Více než 40 % populace neví, jak jsou na tom minerálky s obsahem sodíku. Pětina populace se však domnívá, že minerálky ho obsahují hodně, proto by se jim měli vyhýbat zejména lidé s vysokým krevním tlakem.
FAKT: Na našem trhu jsou běžně k dostání minerálky s nízkým obsahem sodíku i ty, které ho mají více, a to nezávisle na tom, jakou mají celkovou mineralizaci. Pro běžný pitný režim by obsah sodíku neměl převyšovat množství 100 mg/1 l – tento limit splňují všechny slabě a středně mineralizované a dokonce i některé silně mineralizované vody. Nejvyšší obsah sodíku mívají léčivé minerální vody, nicméně ty mají specifické vlastnosti, většinou jde o velmi silně mineralizované vody a jejich podíl na celkové tržní produkci minerálních vod je menší než jedno procento.
Na druhou stranu sodík patří mezi látky nezbytné pro zdravé fungování organizmu, proto problémem nemusí být jen jeho nadbytek, ale také nedostatek. Pokud sportujeme nebo pracujeme v horkém prostředí, není vhodné pít velké množství pouze obyčejné vody. Když se totiž více potíme, tělo ztrácí sodík, jehož koncentrace se ještě více sníží (naředí) pitím vody s minimálním množstvím minerálních látek. Organizmus se tak dostane do stavu, kdy je narušeno jeho vodní hospodářství, které reguluje hladina sodíku. A to může mít následek ve formě nadměrné únavy, vyčerpání apod.
5. MÝTUS: Minerálky škodí ledvinám
V případě onemocnění močových cest jsou podle necelé třetiny spotřebitelů minerálky vhodnou součástí pitného režimu, 22 % se naopak domnívá, že podporují vznik ledvinových kamenů.
FAKT: Odborné práce dokazují, že na prevenci vzniku ledvinových kamenů (urolitiázy) má příznivý efekt voda s obsahem minerálních látek. Například vyšší obsah hořčíku anebo draslíku ve vodě vede k alkalizaci moči (tzn. ke snížení její kyselosti), a tím ke zvýšenému vylučování citrátu, což brání vzniku urolitiázy. Není tedy pravda, že by minerální vody přispívaly ke vzniku ledvinových kamenů. Ke každodennímu pití jsou vhodnější minerálky s nižším a středním obsahem minerálních látek než minerálky s vysokým obsahem minerálních látek. V rámci prevence urolitiázy jsou vhodné také ovocné šťávy, zejména pomerančový džus.
Nevhodné jsou kolové nápoje a nápoje s obsahem cukru, které riziko vzniku ledvinových kamenů zvyšují. Historicky tradované a mezi pacienty oblíbené pití piva nelze pro zabránění tvorby ledvinových kamenů doporučit vzhledem k vysokému přísunu energie, a tím zvýšenému vylučování kyseliny močové v moči.
6. MÝTUS: PET láhve zhoršují kvalitu nápoje
S tím, že působení slunce nemusí mít vliv na obsah lahve, souhlasí pouze 15 % populace, 40 % se naopak domnívá, že lahev mění minerálku na slunci v nebezpečný obsah.
FAKT: Nechávat minerálku na slunci je porušením skladovacích podmínek, nicméně, i když se to stane, žádné nebezpečí nehrozí. PET je totiž téměř inertní materiál, tzn. stálý a odolný vůči okolním vlivům. Tyto vlastnosti PETu jsou zachovány i při zvýšené teplotě, což potvrdily migrační testy, které se provádějí při 50–60 °C v nezávislých laboratořích (mimo jiné na VŠCHT v Praze). Tyto testy potvrdily nepravdivost opakujících se poplašných zpráv o nebezpečnosti konzumace nápojů z PET lahví zahřátých například v automobilu zaparkovaném na slunci. V souvislosti s vysokou teplotou bývá zmiňován zejména antimon. Testy provedené na poměrně rozsáhlém souboru PET lahví potvrdily, že zvýšená teplota nezpůsobí nebezpečí nadměrného uvolňování antimonu do balených nápojů.
7. MÝTUS: PET láhve škodí zdraví
Obecně všechny materiály, z nichž mají být vyráběny potravinářské obaly (či jakékoliv jiné předměty určené pro styk s potravinami), musí splňovat velmi přísné bezpečnostní požadavky. Především nesmí ohrozit lidské zdraví, způsobit nepřijatelnou změnu ve složení potravin ani způsobovat zhoršení senzorických vlastností potravin (chuti nebo vůně). Takové požadavky zahrnují hodnocení jak výchozí suroviny (PET), tak omezení migrace látek, které jsou součástí obalu, tzn. přemísťování nebo uvolňování těchto látek z obalu do obsahu lahve. PET je jako obalový materiál biologicky inertní (nereaguje s žádnými jinými látkami), tudíž nepředstavuje žádné riziko při působení v zažívacím traktu či na pokožku během manipulace ani při inhalaci a je jedním z nejvíce vyhovujících materiálů pro balení přírodních vod. Byl původně vytvořen za účelem potravinářských obalů a je vyráběn za velmi čistých podmínek bez použití změkčovadel (tj. často zmiňovaných ftalátů), plastifikátorů, stabilizátorů a maziv. Při jeho výrobě se nepoužívá Bisfenol A ani Bisfenol S, jak se někdy mylně uvádí.
Materiály, které výrobci používají pro balení přírodních vod, tj. PET a sklo, jsou 100% recyklovatelné materiály – všichni výrobci nesou za tyto obaly odpovědnost a platí nemalé prostředky za jejich sběr, třídění i recyklaci. Zodpovědní výrobci se starají nejen o vodu, která je unikátním přírodním bohatstvím, ale také o obal, který ji přenese ke spotřebitelům. Shodují se na tom, že je potřeba uplatňovat principy oběhového hospodářství, kdy lahve budou recyklovány zpět do nových lahví, a hledají cesty k naplnění tohoto cíle.
Ing. Klára Hálová
ředitelka AquaLife Institutu
