Deprese - úloha rodiny a léčba v nemocnici

Jaký má rodina nemocného zaujmout k onemocnění postoj?

Rodina by měla co nejdříve uvěřit skutečnosti, že se u jejich příbuzného jedná o duševní nemoc, která může kdykoliv postihnout každého z nás, a tím předejít nekompetentnímu až hazardnímu chování vůči pacientovi. Nenamlouvejte si, že nemocnému nic není, že jde jen o běžné zhroucení, že byl již několikrát trochu "špatný", a že to vždy přešlo bez doktora.

Odmítněte zastaralý názor, že duševní nemoc vznikla z vlastní viny nemocného nebo byla dokonce způsobena zásahem vyšší moci. Uvědomte si, že duševní nemoc je stejnou chorobou jako každá jiná tělesná nemoc (např. zápal plic). Jakmile je vám jasné, že jde o nemocného, budete lépe chápat jeho chování a přestanete ho odsuzovat, že je simulant a lenoch. Snažte se pochopit, proč je nemocný podrážděný. Je to příznak nemoci a nemůže za to. Od počátku choroby potřebuje vaši konstruktivní pomoc a sympatii.

V případě podezření na depresivní poruchu by příbuzní měli nemocnému navrhnout návštěvu lékaře nebo takové rozhodnutí podporovat. Neobávejte se konzultovat praktického lékaře nebo přímo psychiatra. Konzultace s odborníkem může být prvním krokem k uzdravení nemocného. Čím dříve se začne s léčbou, tím je větší naděje na jeho vyléčení.

Kdy se deprese léčí v nemocnici?

Hospitalizace je doporučena tam, kde lékař vyšetřením rozpozná, že je vysoké riziko sebevraždy, u nemocných, kteří trpí ještě jiným, zejména těžším tělesným onemocněním, nebo u těch nemocných, kteří žijí sami a nemá se o ně kdo starat.

Dále odesílá k lůžkové péči pacienty ambulantní specialista. Často jde o "nezlepšující se" ambulantní nemocné, ale také o ty kteří špatně spolupracují. Lze poznat dle nízké hladiny léku v krvi nebo naopak přítomností toxických příznaků. Někdy o hospitalizaci požádá sám nemocný, který má strach ze ztráty kontroly nad svým chováním. Dalšími důvody bývá současná závislost na alkoholu či jiných psychoaktivních látkách, konfliktní domácí prostředí a rychlé změny nálad (tzv. cyklování).

Bohužel, někdy fakt hospitalizace ještě více prohloubí pocit méněcennosti, beznaděje a pesimismu. Podobně to platí o uznání nemocného práce neschopným. Lékař by měl společně s nemocným pečlivě a citlivě posoudit, do jaké míry jsou ještě spolupracovníci nemocného ochotni tolerovat jeho snížený výkon anebo změněné chování. Stejně důležitý je postoj nemocného. Je třeba posoudit, zda nemocnému přitíží více snížený výkon v zaměstnání nebo nečinnost doma, kde na něj může padat samota po odchodu ostatních členů rodiny do zaměstnání.

MUDr. Martin Anders
převzato z knihy Deprese
vydané v nakladatelství Vašut