Ahoj Aleno, je sice pravda jsem dvakrát tak starší než ty,ale manželovi když zjistili glioblastom bylo 38 let.Máme dvě malé děti a v době předtím, než do našeho života zasáhla tahle diagnoza, jsem si říkávala, je to fajn, začínáme se dostávat z dluhů, které máme na dům,který jsme si stavěli, začíná se nám dařit i v práci a najednou taková rána, také jsme nic předtím podobného nezažila, že mi zemřeli prarodiče s tím se nějak počítalo, už byli starší a ani mě tedy nepotkalo nic tragického až do té chvíle. I když vlastně i kartářka mi před několika lety řekla, že mě nic tragického v životě nečeká, tak nevím, co všechno budu muset ještě zvládnou,co nebude tragické. Každopádně taky mi chvíli trvalo než se mi podařilo se s tím vším srovnat a hlavně být manželovi oporou jednak v léčení a hlavně v tom,aby "neházel flintu do žita" a postavil se tvrdě i takovému protivníkovi jakým glioblastom je. Je to těžké,ale pokud nebude tvému příteli diagnostikován glioblastom a já jsem přesvědčena, že i v případě pokud bude, tak je potřeba se tomu postavit, je mladý a takový organismus dokáže vzdorovat jinak než starší. Takže se drž, buď příteli oporou a kdybys potřebovala určitě neváhej vyhledat odborníka,aby Ti pomohl překonat tuhle složitou dobu. Taky jsem o tom uvažovala, ale pak to nějak přešlo a ustálilo se to. Vím, že rozhodně nemáme vyhráno,ale prostě žijeme, plánujeme pouze krátce do budoucna no a hlavně věříme v zázrak, a nikdo mě nepřesvědčí o tom, že zázraky se nedějí!!!!
Přidat nový komentář