Do cesty mi vběhl pes

Jak je vidět z vašich příspěvků, o našem osudu opravdu rozhodují náhody a vteřiny. Pro pana Vladimíra to byla chvilka, kdy mu při rychlé jízdě na kole vběhl do cesty pes. I když následky zranění pociťuje dodnes, je si vědom, že to stále byla nehoda s dobrým koncem, protože mohlo být hůř.

shutterstock.com

Už je to skoro rok, co jsem jel na kole na výlet. V jedné vedlejší silnici, kde bylo dobře vidět, jsem si to z kopce frčel, jak jsem později zjistil z údaje cyklocomputeru, slušnou "čtyřicítkou". Všude volno, ani živáčka a najednou zpoza jednoho osamoceného parkujícího auta podél chodníku vyrazil pes! Byla to setina vteřiny a všichni tři (kolo, já a pes) jsme se váleli na silnici.

Teď, s odstupem téměř jednoho roku, si říkám, že jsem měl vlastně štěstí, protože jet za mnou nebo proti mně auto, už jsem tento mail nemusel taky napsat. No, vypadal jsem dost potlučeně, pejskovi se vůbec nic nestalo, přiběhl ke mně a chtěl mi začít lízat krvavé šrámy, tak jsem ho odehnal. Ošetřila mě jeho majitelka, které pes utekl. Náhodou to byla zdravotní sestra na mateřské dovolené, tak mi poskytla první pomoc.

Za tři dny se z této kolize vyklubala trombóza jako hrom - nateklá pravá dolní končetina jako hrom. A tak hned houkačkou sanitkou na "Karlák". Kromě trombózy jsou dodnes ještě znát nějaké ortopedické problémy, ale jinak už kolo zase proháním a kolem inkriminovaného místa jezdím pořád, teď už ale pomaleji a pozorněji, a pejska si, když jdu pěšky, pohladím. Vím, že za to nemůže, prostě se chtěl proběhnout.

Toť vše, v podstatě nic vyjímečného, ale přece jen jezdím opatrněji, pořád mám na mysli zdravotní problémy, které jsem musel překonat a taky jsem tu už nemusel vůbec být...

Přeji Vám hezký den bez takovýchto zážitků. Vladimír Palan