Nemocní s lupénkou se často cítí vyčlenění ze společnosti, mají pocit, že se jich ostatní štítí. Proto si připadají osamělí, mají deprese a až deset procent z nich se přiznává k tomu, že někdy pomýšlelo na sebevraždu. Skoro polovina z nemocných uvedlo, že kvůli nemoci trpí úzkostí, depresemi a jsou podráždění. Na všechny tyto emoce ale právě lupénka reaguje a stav pacientů se může zhoršit.
Pokud se nemoc jednou objeví, je pro svou neestetičnost a chronickou, „číhající“ povahu trvalým zdrojem psychické zátěže. Pacienti buď trpí akutní formou lupénky, nebo se během remise bojí chvíle, kdy se choroba opět vrátí – k velkým obavám z návratu příznaků uvádí až 88 % nemocných.
Psychologické problémy plynoucí z nemoci jsou natolik významné, že je okolí pacienta označuje mnohdy za větší problém, než nemoc samotná. Nemocní mají strach z toho, že je okolí odmítne, mají nízké sebevědomí, jsou depresivní a úzkostliví a v neposlední řadě se to odráží i na jejich sexuálním životě. Není tedy divu, že se u mnohých objeví i myšlenky na sebevraždu.
Výsledkem neustálého strachu může být to, že se nemocní upnou na lékařská doporučení, snaží se je nejen dodržovat, ale až chorobně přehánět, nebo stále dokola a úporně opakují léčebné postupy. Mohou si z toho udělat jediný životní program, který je oddělí od běžného života. Stanou se z nich samotáři - vztahovační, vzdorovití a někdy až agresivní.
