Máme na výběr, jak se postavit k vážné nemoci

(PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš Ph.D. | přečteno: 17948x )

Mimořádný talent, vysoká inteligence, ambicióznost – to byly atributy, na kterých Monika stavěla svůj život a své plány. Pak ale přišla těžká nemoc, neúspěšná léčba a neodvratný konec. Jak ho prožívala a proč se ostatním tak vzdálila ještě před smrtí? Druhý díl textu psychologa Jeronýma Klimeše o prožívání lidí s vážnou nemocí.

shutterstock.com

Moničin příběh

Monika měla zvláštní život. Ke konci studií se naprosto nepochopitelně zamilovala do Francie. Vrhla se na studium francouštiny. Za rok se naučila mluvit tak, jak se jiní nenaučí za deset let. Na nějakém výletě se tam bláznivě zamilovala do jednoho právníka. Láska byla štědře opětovaná. Vše vypadalo, že poběží podle plánu. Jenže všude je chléb o dvou kůrkách. Monika pocházela v Čechách z vyšší společnosti. Zřejmě čekala, že když přesídlí do Paříže, tak bude ještě víc na úrovni. Stal se pravý opak. Tam na ni hleděli jako na přivandrovalce z východu a jen těžko si tam hledala přátele, což jí v Praze vůbec nedělalo problém. I profesně šla o dva řády dolů a rodinu s manželem odkládali.

Život nějak běžel, ale Monika po čase začala mít bolesti v podbřišku. Nějak to snášela, ale bolest sílila, tak si zašla k lékaři. Ti zjistili, že místo dělohy má nádor velikosti menšího míče. Nějak to nešlo operovat, protože metastázy měla již všude možně. Tak prošla jednou sérií chemoterapie, pak druhou, třetí. Nezabíraly. V této době s Monikou tou dobou nebyla rozumná řeč. Žila v popření. Pořád opakovala, že se z toho vyléčí, že se musí uzdravit, že tomu věří. Problém byl v tom, že už tomu okolí moc nevěřilo. Pochopitelně - když po třetí sérii chemoterapie není prakticky žádná odezva, tak těžko věřit v zázraky. Díky tomu vznikaly divné chvíle. Stáli jsme vedle sebe – dva lidi, kteří mají v hlavě stejnou věc – smrt Moniky. Ona o tom sice neustále mluví, ale jen v negaci – "že se to nestane". Já bych o tom buď raději vůbec nemluvil, a když už, tak ne v tom popření. Divné nedorozumění. Míjeli jsme se, i když jsme oba mysleli na stejnou věc Tak trochu jsem ji ztratil ještě před tím, než umřela.

Osobně jsem si dal její životní příběh do souvislosti s jejím prožíváním choroby. Když přišla choroba, ona měla svůj život ve stavu rozpracovanosti. Dařilo se jen na 30 %. Choroba znamenala, že musí odejít s vědomím, že kariera není, rodina není. Sice ji má muž rád až za hrob, ale stejně – opustí svět jako naprosto obyčejný, lehce zapomenutelný člověk bez dětí, navíc v necelých třiceti letech. K čemu jí byl mimořádný talent, vysoká inteligence, fotografická paměť, ambicióznost? Tento kontrast mezi možnostmi a minimálními výsledky bylo myslím to, co vedlo k tak masivnímu popření a neschopnosti přijmout svou smrtelnost, limity svého bytí.

Vážná nemoc - dokážeme se přestat vyhýbat zavažným otázkám?

Pacienty se závažnou chorobou, která nepostihuje intelekt, můžeme rozdělit do dvou skupin. V menšině jsou ti, kteří si již prošli nějakou velkou životní ztrátou a z té doby tedy mají své životní hodnoty v hrubých rysech srovnány. Ti zpravidla, i kdyby měli za pár měsíců umřít, mají své hlavní životní úkoly splněny, odfajkovány, a tak se samozřejmě nemusí při oznámení choroby hroutit, co všechno ještě nestihli, kde probendili svůj život.

Tyto otázky si ale musí minimálně položit a zodpovědět ta druhá skupina. Tam patří lidé, kteří se závažným životním otázkám celý život vyhýbají. Často od nich slýcháváme – "na to raději ani nemyslet" nebo "problémy budu řešit, až přijdou". Tato druhá skupina lidí bývá zaskočena otázkami, které jim položí již jen pouhá vzdálená možnost úmrtí při nemoci. Pak často chodí a říkají, že oni jsou si naprosto jisti, že se uzdraví a mají pocit, že uzdravení mají ve svých rukou, že je to otázka silné vůle. Jenže sami vědí, že to není pravda, proto se neustále musejí přesvědčovat, že oni budou ti, co přežijí. K tomu vyžadují, aby tuto hru na popření s nimi hrálo i okolí, které v té době tomu samo už dávno nemusí věřit. Pokud se pak nemoc vyvíjí špatně, vede to v posledních dnech k velkému odcizení. Protože všichni hrají komedii a snaží se být tzv. pozitivní, pak udělají dva kroky za roh, kde se nezadržitelně rozpláčou.

Proč někteří berou vinu za své nevyléčení na sebe?

Chápejte zvrácenou logiku: Jestliže je dotyčný v hloubi duše přesvědčen, že vyléčení je skutečně otázka jen a jen silné vůle, pak zhoršující se zdravotní stav neznamená jen, že se musí smířit s možností smrti, ale k tomu navíc si musí přiznat, že umírá svou vinou - protože je slaboch a nemá silnou vůli. Musí se rozloučit s falešnou představou o vlastní všemohoucnosti. Podobně je mezi laiky široce rozšířený omyl, že umírají jen ti, kteří přestanou věřit ve své uzdravení. Jenže to si lidé pletou jen příčinu a účinek.

Z dob komunismu dobře víme, že existují druhy mučení, které kohokoli přimějí říci vše, co ví, ať má jakkoli silnou vůli. Je to jen otázka dvou věcí - znát ty kruté metody a mít na to dost času. Stejně tak vleklá nemoc, když trvá dostatečně dlouho, neustále člověka zle týrá, tak vezme naději úplně každému. Je to jen otázka míry a délky utrpení. Ti lidé neumírají proto, že by už přestali věřit ve své uzdravení, ale protože choroba udolala nejen jejich psychiku, ale nakonec i jejich tělo. Pravda vítězí, i když není to vždy vítězství nad chorobou, může to být vítězství nad sebou samým – umět pohlédnout smrti do očí a nezhroutit se. Mít vše důležité srovnáno tak, aby člověk si mohl říci: "Co se dá dělat...," pak v klidu zaklapnout desky a jít tam někam na druhý břeh...



Pokud jste byli nuceni se vypořádat s vážnou nemocí, podělte se o své zkušenosti s ostatními v diskusi nebo nám svůj příběh napište!
Celý seriál
Léky a doplatky

Vyhledejte lék pomocí jeho celého názvu nebo jeho části. V databázi najdete kompletní příbalovou informaci daného léku a průměrný doplatek v lékárně.

Poraďte se s lékařem

Podívejte se na zveřejněné odpovědi o zdraví a nemocech. Všechny odpovědi

Diskuse k článku
Zlatka
4x

Ahoj, chtěla bych se zeptat někoho, kdo touto nemocí prošel co léčba obnáší. Jsem zatím po odběrech z čípku,ale mám velké obavy, protže mám dost dalších problémů.

Zlatka
2x

Dobrý den,dceři byla při laparoskopické operaci zjištěna endometrioza,proto jí byla na 6měsíců nasazena antikoncepce.Po dokončení léčby dostala velmi silnou menstruaci,velice bolestivou a vypadl z ní velký kus tkáně.Prosím o radu

helenmeckur@seznam.cz

pište mi na helenmeckur@seznam.cz mám pro vás cenné informace


Celkový počet příspěvků v diskusi: 5. Vstoupit do diskuse.

Přidat nový komentář

Inzerce https://www.ordinace.cz/clanek/odborne-poradny-na-ordinace-cz/

Chcete mít přehled
o novinkách na ordinaci.cz

Objednejte si zdarma náš pravidelný zpravodaj.

Inzerce https://www.oscillococcinum.cz/?utm_source=ordinace.cz&utm_medium=banner&utm_campaign=oscillo-2019-podzim&utm_content=300x300_kreativa_zima_ocsillo

Anketní otázka

Zatím hlasovalo 347 lidí
Inzerce
Inzerce
Inzerce

Mohlo by vás zajímat

Skutečný příběh: Epilepsie mi vzala pocit lehkosti ze života

Epilepsii zná většina z nás jen z filmů. Člověk v nich náhle padá k zemi, většinou nedýchá, promodrává a má křeče. Ovšem v praxi je právě tento "velký záchvat" spíše výjimkou. Spousta epileptiků má naštěstí mírnější projevy své choroby. I tak s ní ale není jednoduché žít. Vyprávět o tom může i Ondra, který má epilepsii jaké následek úrazu před třiceti lety. Se svými životními zkušenostmi se svěřil i ostatním čtenářům našeho webu.

Berenika: Na atopický ekzém už mám osvědčené finty

Atopický ekzém je kožní onemocnění, které postihuje děti i dospělé. Příčiny jeho vzniku zatím nejsou jednoznačně určeny. Ví se, že může být dědičným zatížením, alergickým projevem kůže, podivnou imunologickou reakcí organismu, ale i psychosomatickou poruchou… Bohužel, s ním mnozí bojují od raného dětství až do dospělosti. Jedním z takových je i naše čtenářka Berenika, která popsala svůj příběh v rámci diskuse k našemu článku o atopickém ekzému.

Roky budujeme životní plán, závažná diagnóza v něm udělá škrty během chvíle

Nemoci, u kterých existuje nebezpečí úmrtí, mají vždy dvojí aspekt. Jednak je to tělesná bolest, ať souvisí s nemocí, léčbou nebo umíráním. Ale psycholog Jeroným Klimeš poukazuje na to, že tím hlavním důvodem, proč mají lidé z vážných nemocí takové obavy, je změna životního plánu.

Jaroslava Alexandrová: Můj život s diabetem

Jaroslavě Alexandrové je čtyřiašedesát. Má čtyři dospělé děti. Když vyrůstaly, pro všechen shon nikdy neměla čas na sebe. Dlouhodobý stres, nesprávné stravovací návyky a málo pohybu i odpočinku vyústily až v cukrovku 2. typu. Čtěte inspirativní příběh o překonání sebe sama.

Nejčtenější články

Nejnovější témata

Nejnovější diskuze

19. června 2008, 10:54:48

Dobrý den .Ano opět bych přestával kouřit bez šidítek ,.Vážím si sám sebe a nebudu se…

28. června 2008, 09:42:17

Hele ty nulo ty ještě žiješ? Dofám ,že nekouříš.kam jedeš na dovolenou ? Nebolí tě oči…

28. června 2008, 09:57:08

Tak vážení poděkujte Karlovy slíbil jsem mu pro zdar Vašeho odvykání ale spíše pro něho…

Naši partneři

Inzerce
Tato stránka využívá cookies pro vaše lepší procházení webové stránky. Tím, že na stránkách setrváte, souhlasíte s jejich používáním. Více zjistíte zde.