Milá Jituško, také pro všechny ostatní.
Také jsem se zúčastnila debat na tomto portále právě v době tebou vzpomínané. I mně tehdy hodně pomohla slova účasti všech a hlavně slova Františka. Pod vše co píšeš, se mohu podepsat. Ano je to boj, někdy krutý a nelítostný. Člověk se nějakou dobu cítí dobře, je plný optimismu a radosti ze života. Tím víc je zaskočen když nastane den, kdy to zase udeří. Nejde si na to zvyknout, také je dobré mít skvělého lékaře, který člověka podrží. V tvém případě Alenko to asi tak není. Nechci ze sebe dělat moudrou, ale napadlo tě někdy, že i v našem věku hrají důležitou roli hormony? Nevěřila bys jak právě hormony si s námi někdy krutě pohrávají. Jinak jsi zdravý člověk, výsledky máš zřejmě v pořádku, to by mě docela uklidnilo. Já jsem žádná vyšetření nepodstoupila, ale se svým psychiatrem jsem velmi spokojená, umí naslouchat a po přečtení spousty literatury o psychických problémech mi vyšla rovnice - mé problémy= hormony.
Jistě to u každého může být způsobeno něčím jiným, ale u tebe mám dojem, že tvé zdraví je v pořádku. Až na tu psychiku. Problémy, které popisuješ znám velice důvěrně. Mám dny, kdy se mi nechce vůbec nic. Jenže vím, že čím víc o tom všem přemýšlím, tím je to horší. I přes veškerou nechuť se vždy musím dokopat k nějaké činnosti, musím odpoutat hlavu, z počátku je to těžké a najednou se to poddá. Musím myslet na to, co právě dělám a nemám čas přemýšlet o tom, že je mi špatně. Řekneš si asi, že dobře mudruji, ale věř, že k tomu co zde píši jsem se musela těžce dopracovat. A stejně se mi někdy nezadaří. Jak píše Jitka. Je to boj a běh na hodně dlouhou trať. Já už jsem ale smířená, že do smrti budou dny někdy krásné, někdy lehčí, ale někdy doslova nesnesitelné.
Zdravím všechny, kteří čtou mé řádky a držím všem palce, aby alespoň snesitelně žili.
Přidat nový komentář