Stres

• Jak na mě působí stres?
• Přetížení stresem…
• První pomoc
• Kdy navštívit lékaře?
• Komplikace
• Co můžu udělat sám?
• Máte riziko vzniku?
• Časté otázky

Mám toho dost

Je velmi nelehké definovat pojem stresu. Při velkém zjednodušení lze označovat jako stres vše, co nás nutí přizpůsobit se novým okolnostem, co nám nějakým způsobem působí přetížení.

Stres označuje reakci organismu na nadměrnou zátěž. U zvířat se stresová reakce objevuje zejména v situacích, kdy jim jde o holý život. V lidské společnosti se s jejím rozvojem dostala sociální a psychologická rovina na podobné místo jako biologické přežití.

Po vystavení tzv. stresorům, což jsou věci působící zvenčí, může naše tělo i jeho psychické funkce zažít stresovou reakci. Lidé si stres spojují většinou s událostmi a záležitostmi ryze nepříjemnými, ale jako zátěž mohou působit i okolnosti na první pohled pozitivní (oslavy, cestování).

Jednoznačné je, že naše porozumění celé situaci ovlivňuje, zda je okolnost vnímána jako stresor či ne. Platí známé: "Nejsou ani tak hrozivé věci kolem, jako naše mínění o nich."

Jak na mě působí stres?

Předem je nutné zdůraznit, že stres není záležitost jen škodlivá. Určitá míra stresu je ke zdraví zcela nezbytná. Zajišťuje nám dostatek podnětů ke zvládání překážek. Nejen to, stres dosud pravděpodobně tvořil hybnou sílu dalšího vývoje nejen jedince, ale i celého druhu.

Je otázkou nakolik je dnešní míra zátěže zvladatelná, rozšiřuje schopnosti a nakolik se stává zdraví škodlivou. Za nepříznivou považujeme z psychologického i biologického hlediska takovou formu stresu, při které nemůže stresovaný jedinec nikterak ovlivnit působení zevních událostí (např. se během času zcela mění pravidla, která dlouhodobě platila).

Přetížení stresem aneb když úzkost převáží…

Úzkost a strach patří k běžným emocím, které každý z nás tu a tam během svého života prožívá. Tyto pocity umožňují organismu přizpůsobit se okolnímu prostředí zejména tím, že jsou součástí základních psychickým obranných mechanismů člověka při hrozícím nebezpečí.

Stále častěji se však stává, že se objevují i ve chvílích, při kterých žádné reálné nebezpečí nehrozí. Hovoříme potom o tzv. neurotických poruchách. U nich je typické, že psychické příznaky doprovázejí i tělesné příznaky (bušení srdce, lapání po dechu, mravenčení v prstech, tlaky v hlavě, pocení a řada dalších). Obecně lze tedy říci, že každý obranný mechanismus má svou hranici a při jejím překročení se stává poruchou omezující postiženého.

Úzkost je nepříjemný emoční stav, jehož příčinu není možné přesně definovat. Je to stav plný obav, pocitů jako by se něco ohrožujícího mělo stát, ale člověk si neuvědomuje, co by to mělo vlastně být. Postižení často připodobňují tuto nepohodu situaci před zkouškami, ale trvající neúměrně dlouho. Oproti tomu strach je psychická reakce na konkrétní nebezpečí (např. pes, pavouk, uzavřený prostor), má konkrétní objekt a trvá pouze po dobu jeho existence. Za normálních okolností má svůj nezastupitelný ochranný, adaptivní a informační význam.

První pomoc

V rámci první pomoci při výrazné úzkosti vyvolané stresem je možné ovlivnění tělesných příznaků, které si postižený jedinec často vykládá jako známky hrozícího kolapsu či závažného tělesného onemocnění, což jeho úzkost dále zvyšuje.

Cílem je dostat tyto doprovodné tělesné reakce pod kontrolu, čímž se také sníží intenzita nepříjemných pocitů, změní se jejich chápání ("Není to infarkt, jsem jen nervózní.") a zvýší se pocit sebekontroly v obtížných situacích.

Nejjednodušší možnost odvrácení plného rozvoje tělesných příznaků je prosté odvedení pozornosti v případě počínajících nepříjemných tělesných projevů např. četbou, hovorem se známým člověkem.

Další metody, které slouží k dosažení stavu plného tělesného uvolnění, spočívají v uvolnění kosterních svalů (relaxace) a v klidném, kontrolovaném břišním dýchání (zklidňující dýchání hluboko do břicha).

Tyto metody je však nutno dobře předem ovládat a při první pomoci pak lze rychle a efektivně využít některé jejich prvky. Jsou součástí specifické psychoterapie úzkostných poruch stejně jako "uklidňující myšlenky", které si může pacient během terapie připravit a v krizové situaci použít.

Kdy navštívit lékaře?

Jak již bylo řečeno, úzkost je stálým jevem každodenního života, mírná úzkost je tedy normální a pociťuje ji v životě každý. Úzkost se stává problémem tehdy, jestliže se objevuje příliš často, je příliš silná, trvá neúměrně dlouho nebo pokud se vyskytne v nevhodné situaci. Jiným hlediskem je míra postižení funkčních schopností postiženého, úzkost může svou neustálou přítomností narušovat soustředění, schopnost pracovat nebo spánek.

Odbornou pomoc psychiatra je vhodné vyhledat i při déletrvajících nepříjemných tělesných pocitech nebo nepohodě, pro které nemá Váš lékař vysvětlení. Vyšetření u psychiatra se nemusíte obávat. Většinou sestává z běžného pohovoru, který slouží lékaři k seznámení se s Vašimi problémy. Na jeho základě se lékař rozhodne, zda Vám budou provedeny ještě jiná přídatná vyšetření a zda Vaše problémy budou označeny jako některá z forem úzkostných poruch. Dále Vám nabídne určitý způsob léčby.

Komplikace

Ve svých dlouhodobých důsledcích jsou úzkostné poruchy pro člověka frustrující ve většině oblastí života a mohou mít až invalidizující průběh. Pacienti zpočátku nerozumí příčinám svých tělesných obtíží a za tímto účelem se opakovaně, obvykle s negativním výsledkem, podrobují řadě lékařských a laboratorních vyšetření a stávají se častými klienty ambulancí praktických lékařů nebo internistů.

V dalším průběhu se vyhýbají situacím, ve kterých došlo ke vzniku úzkosti a tím dochází jednak ke zúžení životního stylu, narušení osobních a rodinných vztahů a též pracovních a profesionálních ambicí. Nezřídka se postižení ocitají v sociální izolaci.

Významnou a častou komplikací úzkostných poruch je nadužívání alkoholu, který krátkodobě úzkost tlumí, ale z dlouhodobého hlediska se může rychle vyvinout závislost. Podobně je tomu při nadměrném užívání některých léků. A nesmíme zapomenout, že u řady nemocných se může z dlouhodobé úzkosti vyvinout deprese.

Co můžu udělat sám?

Kromě obecných doporučení o dodržování zdravého životního stylu s dostatkem odpočinku, nelze než doporučit zvyšování své sociální zdatnosti (trénink asertivity apod.). Často se také vyplácí dobré plánovaní vlastních aktivit a minimalizace tzv. odkládání činností a úkolů. Dále je možné poučit se z mnoha dostupných literárních zdrojů a případně provádět relaxační cvičení a provést základní psychohygienická opatření.

Máte riziko vzniku?

Riziko vzniku úzkostných poruch je společné nám všem bez rozdílu. Pokud se podobné potíže vyskytly v naší rodině, máme ke vzniku podobné poruchy přece jen o stupínek blíže. Přítomnost nějakého tělesného onemocnění, handikep nebo nedávný negativní zážitek znamenající ztrátu, konflikt či jiné tzv. psychické trauma, výrazně zvyšuje riziko vzniku onemocnění.

Ženy dvakrát častěji trpí podobnými problémy. Muži trpící úzkostnými poruchami se častěji stávají závislými na alkoholu!

Časté otázky

Jaké jsou typy úzkostných poruch?
Rozeznáváme tzv. fobické úzkostné poruchy, které jsou charakterizovány strachem z konkrétních situací nebo objektů, které ve skutečnosti nejsou nebezpečné. Nejčastěji se jedná o agorafobie - strach z veřejných prostranství, přeplněných míst, shluku lidí, z opuštění domova, z obchodů, cestování dopravními prostředky, z jízdy výtahem, z uzavřených prostor; sociální fobie - strach ze situací, v nichž může být člověk pozorován a posuzován druhými lidmi (z vystupování, z psaní, pití či jedení před druhými, ze setkání s neznámými lidmi, telefonování) a specifické fobie - strach ze zvířat (hmyzu, psů),z přírodních živlů (bouřek, vody), z krve, injekcí a zranění, z určitých míst (letadlo, výtahy) a další.

Co je to panický (čti panycký) záchvat?
Jde o náhle vzniklý intenzivní strach až hrůzu objevující se bez zjevné vnější příčiny, trvající obvykle několik minut. Jedinec kromě výrazných tělesných příznaků má také obavu, že se zblázní, zešílí či zemře.

Co je to obsedantně kompulzivní porucha??
Jde o duševní poruchu charakteristickou neodvratitelnými a opakovaně se objevujícími myšlenkami, které se proti vůli jedince vtírají na mysl a způsobují výraznou nepohodu a tíseň, kterou se pak nositel snaží zmírnit různými způsoby nutkavého chování (např. myšlenka na znečištění rukou přenosnou infekcí vede k opakovanému umývání rukou, a to nesčetněkrát za den, pokaždé, když jedinec sáhne např. na kliku u dveří).

Jsou úzkostné poruchy léčitelné?
Úzkostné poruchy jsou poruchy dobře léčitelné a spadají plně do kompetencí psychiatrů. Základní léčbou je psychoterapie a farmakoterapie. Pro dlouhodobou terapii jsou nevhodnější antidepresiva. Při náhlém vzplanutí příznaku úzkosti patří k osvědčeným anxiolytika, ale jejich podávání by však mělo být limitováno 4-8 týdnu a pak by měly být pozvolna vysazeny. Úspěšná je také léčba slovem - psychoterapií. Nezbytnou součástí je nácvik svalové relaxace a zklidňujícího dýchání. Je prokázáno, že těmito metodami lze snížit intenzitu příznaků o 60-80%.