Sedim už dvě hodiny nad komentáři na tomto fóru a dělám si takový svůj názor na problémy o kterých tu píšete. A i o tom anonymovi, co do těch diskusi zasahuje už několik let.
Nevím,proč pořád chlamydie.
A co takhle borelióza nebo toxoplazmóza? Ještě se pořád neví,co to s organismem dělá,ale jisté je, že to umí zacvičit s psychikou. Viz vlastní zkušenosti v rodině. I já mám za sebou těžké období. Začalo to rozvodem dcery. Bylo by to na dlouhé povídání. Byla jsem na tom psychicky moc špatně. Neměla jsem daleko k tomu skončit na antidepresivech. Ustála jsem to. Nějak jsem to dala. Prožívala jsem úzkosti, vše se mi ve vnitř svíralo, nevěděla jsem si sama se sebou rady. Nakonec jsem se rozhodla navštívit odborníka.
Odnesla jsem si z těch sezení jenom pocit, že si za to můžu sama. Je to už deset let. S dcerou jsem komunikovala, ale teprve před rokem jsme si to dokázali vyříkat, nebylo to bez slz. Bylo to pro mě velmi těžké období. Zachránili mě vnoučata, která v té době přišla na svět. Není tak zle, aby nebylo ještě hůř. Rychle prišlo stáří rodičů a starost o ně. Byl to boj s úřady, lékaři, pomoc v nedohlednu
Kdo se někdy staral o ležícího člověka,ještě k tomu s demencí, ví o čem mluvím. Sendvičová generace. Jste dcerou,ale i babičkou. Jeden pár rukou je málo. Celý rok byl neskutečně náročný. Maminku jsem musela dát do péče odbornému zařízení. Bylo to přání tatínka. Už jsme to nedávali ani jeden. Chtěli být spolu. Nešlo to. Neměl v 86 letech nárok na příspěvek na péči. A bez něj neberou. Dostal 880 Kč dva týdny před smrtí, tak byl zdravý. Starala jsem se o oba při práci. Jinak to nešlo. Tatínek mi před koncem roku umřel. Steskem po mamince. Byla to taková facka od života.
To, co přišlo po tom byl jen důsledek toho všeho.29.6 se mě život otočil o stoosmdesát stupňů. Zlomenina ruky, tříštivá. Pozdní operace. Titanová dlaha. Nekonečná bolest. Nateklá ruka. Podle lékařů vše v pořádku. Sama jsem se snažila najít pomoc. Podle informací na internetu Sudeck syndrom. Jde stručně o útlak nervů a rychlé odvápnění kostí. Prý moc stažená sádra to nemá být. Lékaři měli pomoci a opak je pravdou. Na to jsem měla být upozorněna hned po úrazu. Nestalo se tak. První odbornou pomoc a co se mi s rukou děje,jsem dostala až při rehabilitaci. A to jsem ještě stihla prodělat pásový opar přes rameno té bolavé ruky. Podotýkám pravé, je to moje dominantní ruka. Poučení pro paní se zlomenou nohou. Skončila jsem v centru bolesti s hrsti prášků. Budu teď takový testovací králík. Pravděpodobně skončím na antidepresivech. To jsem si myslela,že to dám, že to zvládnu. Je to bohužel daň za nevyspání a dlouhodobý stres. Omlouvám se za tak dlouhý pokec. Potřebovala jsem to. Jo a ten úraz jsem si dala k šedesátinám. Mělo to být. Byla jsem takový rozjetý tank. Ta ruka byla brzda. Pozitivum je v tom, že jsem si uvědomila spoustu věcí. Chtěla jsem být pani Dokonalá, co všechno zvládne. A to bylo špatně. Chyba byla v tom, že jsem si neuměla říct o pomoc. Honila jsem se za přeludem a zapomněla jsem na sebe.
Ten úraz bylo jenom hodně bolestivé prozření. Jo každá máme něco odžito. Jak tu píšete o panických atakách , s touto diagnózou žije můj syn. Já jsem měla tu čest to poznat na vlastní kůži teď po úrazu. Myslela jsem, že umřu. Rozdýchala jsem to, ale co když se to stane znovu. Všechny vás chápu a držme si palce.
Přidat nový komentář