Profesor Kvapil: Nastala nová éra v léčbě cukrovky, inzulín už nehraje hlavní roli

Diabetici prvního typu

Týká se možnost inkretinové léčby i diabetiků prvního typu?

„U diabetu prvního typu – pacientů s ním je pět až sedm procent ze všech – platí, že nemocní jsou závislí na podávání inzulínu. Jde tedy o chorobu závažnější. Nedovedeme tyto nemocné léčit bez inzulínu a kromě možnosti transplantace to nedovedeme obejít a vymyslet nějakou jinou cestu.

Bohužel nemáme léčbu, která by zabránila vzniku diabetu prvního typu. Nemáme pro ně náhradu inzulínu.“

Pro ty tedy moderní medicína nemá žádnou dobrou zprávu?

„Můžeme jim nabídnout moderní technologii. Mohou dostat inzulínovou pumpu, která se dá naprogramovat. To není novinka, takové jsou tu už asi patnáct let. Velkým skokem dopředu jsou senzory, které neustále měří glykemii v krvi. Jsou zapíchnuty do podkoží. Trvalé měření glykemie dává pacientovi přesnou představu, jak na tom zrovna je. Novinkou je to, že může být senzor propojený s pumpou a pokud naměří pokles cukru v krvi, tak zastaví přívod inzulínu. Pacient tedy není tolik ohrožen hypoglykemií. To je úleva, protože hodně z nich má strach z noční hypoglykemie. Ze spánku totiž mohou přejít rovnou do hlubokého bezvědomí, což je nejen nepříjemná, ale i život ohrožující situace. A právě pokud je pumpa spojena se senzorem, může být v klidu.  Bohužel je to tak, že máme omezené možnosti předepsat senzory. Nabídneme je v centrech indikovaným pacientům, tedy těm, kteří mají tzv labilní diabetes, pro těhotné diabetičky. Můžeme je nabídnout pacientům dvakrát až třikrát ročně, aby si je vyzkoušeli. Zlepší to jejich kompenzaci. Pokud chtějí mít senzor trvale a nejsou indikováni, musí si je hradit sami.“

I pro pacienta s diabetem prvního typu je tak zásadní životospráva?

„Tady také platí, že ani sebelepší lékař, nebo sebelepší technologie nezmůže nic, pokud nespolupracuje pacient. Je to on, kdo si svou léčbu řídí. Léčba diabetu prvního typu je postavena na čtyřech pilířích. První je podávání inzulínu takovým způsobem, který bude pro pacienta co nejpříjemnější. Druhý je možnost měřit si vlastní glykemii – ať kontinuálním senzorem, nebo pomocí glukometru. Třetím pilířem je edukace – schopnost pacienta propojit léčbu s životním režimem tak, aby výsledek byl co nejuspokojivější. Jde vlastně o to, aby pacient dokázal reagovat na každodenní situace – dovedl si upravit dávkování, když si jde zacvičit, nebo naopak prolenoší den.

Čtvrtým pilířem je vyhodnocení celkového stavu tzv. dlouhým cukrem. Jde o vyšetření, které se jmenuje  vykovaný hemoglobin. Tady bych se rád zastavil a zdůraznil jeden moment. Tím, že si pacient změří na glukometru hladinu cukru v krvi, dozví se okamžitou hladinu – ví, jak je na tom teď. Ovšem komplikace, které cukrovku provázejí, jsou vázány na jednu hodnotu – a to je na dlouhodobý průměr, tedy dlouhého cukru. Bohužel pacienti často vůbec neznají hodnoty svého dlouhého cukru – i když to je důkaz o tom, zda jsou léčeni úspěšně a jaká rizika závažných komplikací jim hrozí. Bohužel za to mnohdy mohou i jejich lékaři, kteří je nevyšetřují s dostatečnou frekvencí, čili čtyřikrát ročně v případě diabetu prvního typu a dva až čtyřikrát ročně u diabetu druhého typu.“

Máte také cukrovku? Napište nám, jak Vám komplikuje život, čeho jste se kvůli ní museli vzdát - nebo naopak, jak se s ní dá v pohodě vyjít. Podělte se s námi o to, zda máte strach z pozdějších komplikací a jaká je spolupráce s Vaším doktorem. Můžete využít mail [email protected] nebo piště prostřednictvím diskuse.